Hlavní přehled   |   Info a nápověda Přihlásit   |   Registrovat
 
 
Blanické putování aneb transformace Libušky české     (str. 1 z 2)
Sekce: Člověk, psychika, duchovno, esoterika, magie
   |   Rolovat dolů
Literární dílko o putování vnější a vnitřní krajinou vzniklé setkáním několika laskavých bytostíStr.: 1, 2  

Vlákno je uzamčené.
V této sekci možná naleznete
druhé vlákno určené pro diskuzi

Hana   
10.09.2022 17:10

685 47 952 
Blanické putování
 
aneb transformace Libušky české



Předmluva psaná Karlem od Hory

Suché léto a horko r. 2018 jako by naznačovaly konec úspěšného období neharmonického člověka a předznamenávaly období vymírání a děsu, který je s tím spojený. Kudy a kam, kudy půjdeme, když postaru žít nelze? Otázkou transformace se ale člověk zajímal odjakživa, napřed ti citliví, pak i další na přelomových etapách i běžně.

Zde v dalším dospělá žena, duší holčička, hledá na Blaníku svoji cestu. Vlastně na obou tajuplných Blanících, které ji vedou dovnitř do majestátu srdce, kde jsou si všichni rovni. Podobně jako J. A. Komenský v Labyrintu světa a ráji srdce posléze nachází dozajista východisko pro sebe, ale i pro mnohé další, kteří v dnešním světě chodí jako slepci po nejistých cestách.

Hrdinka nachází vlastní tvůrčí schopnost, a také další lidi, kteří podporují ji a vlastně všichni sebe navzájem. A její hvězda září dál okolnostem navzdory. Co všechno člověk musí zažít, než může znova začít...

Kniha je inspirací také pro ty, kteří nosí Blaník ve svém srdci již teď.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 

 
12.09.2022 11:10 Editace moderátorem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
10.09.2022 17:17

685 47 952 
Úvod: Za hranice představivosti
 
Zázraky čekají
na ty, kdo nedbají
na své představy omezené,
za jejichž hranice je cosi žene…
Zkrátka žijí
s fantazií...

 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 

 
12.09.2022 11:11 Editace moderátorem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
10.09.2022 17:31

685 47 952 
I. Zrození poutnice
 
A najednou uslyšela: „Holčičko!“, ač už jí bylo přes padesát a byla matkou dvou dospělých dětí. A to Holčičko znělo tak měkce, jako když se otevírá milující náruč matky matek a otce otců. Vyhrkly jí slzy částečně štěstím, částečně smutkem z dlouhých roků, kdy jí matka a otec tak chyběli. Bylo to v blanickém lese, hned na kraji u louňovického parkoviště. „Holčičko, buď znova jako dítě“, pokračoval hlas ve té hlavě. Čí to byla hlava a s kým se to vlastně bavila? Bylo to její vyšší Já, podvědomí, nějaké neviditelné bytosti či snad stromy… Ale neřešila to.

Ač již slušně převálcovaná životem a momentálně unavená z pracovního procesu a pražského hluku a stresu, uposlechla a proměnila se v malou holčičku, asi tak tříletou, s velikýma očima, zvědavýma na celý svět, rozpustilou, rozesmátou, nespoutanou, takovou, jakou opravdu byla, než se ji ten svět snažil zkrotit, spoutat, vychovat a vzít jí ten smích. Začala se na celé kolo smát, prozpěvovat si, a jako by únava opadla, dokonce tančit mezi stromy a milovat to místo na planetě Zemi v srdci světadílu zvaného Evropa s posvátným dvouvrším Velkým a Malým Blaníkem. A tak se vlastně zrodila jedna blanická poutnice.

Poutník, jenž putuje,
najednou zjišťuje,
že cesta cílem se stává.
vzdálenosti nejen prostorové,
ale i časové, překonává…
Hlavně však k sobě samému směřuje
do svého srdce…
A o tom putování je.

A to „Holčičko“ se jí tak zalíbilo, ač ve světě jí lidé říkali různě – Líbo, Libko, Libuško, mamčo, teto, paní, dokonce i paní profesorko. Tak jí říkali nahlas, ale v jejich hlavách kolikrát četla jiné oslovení, a to ne vždy úplně lichotivé. V tom světě lidí ale byla cizincem, stále a stále jen cizincem, těžce ho chápajícím a zároveň naopak těžce pro něj pochopitelná. V současné době by možná nějaký psycholog diagnostikoval lehký autismus. Ale v době jejího dětství naštěstí móda mít svého psychologa a mít ho za guru ještě nebyla, a tak přežila a vše zpracovala neotupovaná chemickými preparáty. Jak mohla jako dítě vědět, že tak samozřejmě jako ona svět nechápou všichni? A její milovaný mladší bráška, kterého musela hlídat, vždycky říkal: „Naše Líba je jiná, svoje.“

Proč? Proč už jako dítě se cítila cizí v té statkářské rodině, do níž přišla? Vybavila se jí vzpomínka na jedny Vánoce, byly jí asi čtyři roky. Rodina seděla ve sváteční náladě u bohatě prostřeného stolu, ozdobený stromeček, dárky. Než se pustili do jídla, měl otec proslov, modlil se k Bohu, děkoval za dary, a zdálo se, že všichni kolem stolu cítí jakousi soudržnost… Jen Libuška jako by tam nepatřila. Vždy při podobných oslavách či příbuzenských návštěvách byla ráda, že skončily, brzy z nich utíkala, nebo se jim rovnou vyhýbala, až se z ní stala pověstná černá ovce rodiny.

A to „Holčičko“ znělo jako volání z domova, volání domů…
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 

 
12.09.2022 11:11 Editace moderátorem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
10.09.2022 17:37

685 47 952 
II. Síla bájného Blaníku
 
Ač z blanického kraje pocházející, samotný Blaník vlastně neznala. Jako dítě byla párkrát na rozhledně na Velkém Blaníku, prošla se tam v lese, Malý Blaník nenavštívila vůbec. Po střední škole z kraje odešla, aby pak, přivolána jeho magnetickou silou, se po několika desetiletích vrátila. Síla a svéráznost Podblanicka v ní zůstala, stejně jako v lidech v dosahu hory se zrodivších. Lidé, kteří z kraje nikdy neodešli, však tento vliv brali jako samozřejmost a většinou si ho ani neuvědomovali.

Přes týden pracovala v hlavním městě Praze, jak říkala, „ve vyprahlém, stresovém a hlučném betonu“, a o víkendech čerpala sílu na chaloupce na Podblanicku, a hlavně pak na samotných Blanících. Sem vždy přišla vyčerpaná, stará stařena, a po pár krocích jako mávnutím proutku nabyla sílu, mládla, až omládla, a po hodinové procházce cítila, že má sílu zdolat Mount Everest. A z té výšky se problémy běžného života jevily být pseudoproblémy, starosti pseudostarostmi a povinnosti pseudopovinnostmi – kým vlastně diktovanými?

Nejdřív se tam procházela „jen tak“, ale aniž by o tom přemýšlela, cítila se přitahována tímto místem, a už se jí nechtělo nikam jinam. A vlastně kam? Již tolikrát v životě změnila bydliště a působiště. Pomalu se rodila touha vědomě porozumět té síle, tomu zdroji… ba i stát se součástí té tkáně Života.

A pak tu ještě byla ta pověst o blanických rytířích, kteří prý vyjedou z hory, až bude české zemi nejhůře, jakoby úmyslně zařazená jako pověst poslední, snad jako pojistka, že opravdu budou Češi zachráněni. Kdo vlastně jsou a opravdu je vede svatý Václav, kníže a patron té země české? Ale kolikrát už v dějinách lidé deptaní v české kotlině na rytíře čekali, a oni stále nevyjížděli. Kolikrát si na něj s nadějí vzpomněli a scházeli se tam, až se z Blaníku stal jakýsi národní symbol síly.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 

 
12.09.2022 11:12 Editace moderátorem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
10.09.2022 17:45

685 47 952 
III. Záznam o duchu českého národa
 
Jednoho letního dne ji při procházce oslovil starší pán, místní rodák a taktéž milovník Blaníků. „Tak vás tu často vídávám, co jste vy zač?“ A tak mu vyprávěla o vnímané energii, a on jí na oplátku o místních lesích, floře, fauně a geologii. Od něj se dozvěděla, proč se zbytek skály, kde se kdysi těžil kámen a odkud byl vezen i dvoutunový kus žuly do základů Národního divadla, jmenuje Slepičí skála. Prý rytíř z hory si chtěl chytit slípku a připravit si ji na ohni, leč ona vylétla na tu skálu, tam za ní rytíř nemohl, a tak se zachránila. „Jak takové historky vůbec vznikají?“ napadlo ji.

A přesně na den o rok později se začala písmenka skládat do těchto zápisků. Co ten rok vlastně přinesl? Snad poznání, že porozumění Blaníkům je alchymie. Alchymií zde však není myšlena předchůdkyně chemie, která již dávno zanikla. Skutečná alchymie zkoumá vnitřek i vnějšek skutečnosti, tedy nikoli jen materiální formu okolí. Není to pouhé zlato dějství, což je jen slepá cesta a jímž je dnešní doba oslněna. Kdekdo by chtěl ten kámen mudrců.

A jak to tedy bylo s tím kamenem do Národního divadla? Když se se stavbou započalo, bylo rozhodnuto za velkolepé slavnosti dovézt základní kameny z jednotlivých koutů Čech, například z Řípu, Radhoště, Žižkova, Buchlova, Hostýna, Lipníka, Trocnova, Vyšehradu, Svatoboru u Sušice, Branky na Dobeníně u Náchoda, Boubína, Zlatého koně u Tmaně, Práchně u Horažďovic, Čerchova, Holštejna, Doudleb, Záhlic, zříceniny Podlažického kláštera u Chrastě... A samozřejmě i z bájného Blaníku, který v porovnání s Řípem, stojícím na počátku českých dějin, je symbolem jejich trvání, jakousi pojistkou proti jejich zániku. Původní kámen rozměrově nevyhovoval a byl vsazen do pivovarské lednice v Louňovicích. Podařilo se až na druhý pokus.

Při jeho dobývání se stala podivná věc, která utvrdila lidi v přesvědčení, že v Blaníku jsou opravdu tajemné síly, které stále působí. Při odlamování kamene došlo k neštěstí, kdy se do šedesátimetrové hlubiny z útesu zřítil kameník Václav Podbrdský z Hrajkovic. Přestože jeho pád viděla řada svědků, dole se jeho tělo nenašlo, jen část lebky s mozkem a vlasy. Byl tedy oficiálně prohlášen za mrtvého. Věc však tímto neskončila, měla dohru, protože:

O osmnáct let později se u c. a k. soudu ve Vlašimi objevil muž vydávající se za Václava Podbrdského a podal žalobu na kamenického mistra Františka Šolína pro „nezaplacení 11 zlatých a 25 krejcarů za kamenickou práci konanou v r. 1868 na Blaníku, jakož i na zaplacení úroků z té sumy a útrat na žalobách“. Šolínovi se pochopitelně platit nechtělo, a tak se bránil tím, že pokud žalobci nechybí kus lebky a mozek, což zjevně nechyběl, musí být podvodník. C. a k. úřad byl téhož názoru a vyzval Podbrdského, aby prokázal svou totožnost. Kameník si tedy přivedl otce, manželku, tři bratry a dvě sestry i s jejich partnery, sousedy a dokonce i starostu domovské obce. Všichni tvrdili, že je to on a že teprve před několika dny přišel domů. Úřad se ale nevzdal a obvinil Podbrdského z vyhýbání se vojenské povinnosti, protože pokud nebyl mrtvý, musel být po celou tu dobu někde schovaný. Úředníci však do spisu zapsali toto podivuhodné vysvětlení:

„Neuvěřil bych, že jsem byl z domova vzdálen a že jsem v Blaníku prodlel celých dlouhých osmnáct let. Všichni kolem mne mi však tvrdí a dokazují, že je tomu tak. Na své vlastní oči vidím, že otec můj a bratři zestárli, že sestry mé, které tehdy byly dětmi, jsou již dospělé a vdané ženy a zrovna takové dítky, jako byly tenkrát samy, mají. Zasazené stromky vzrostly za dobu mé nepřítomnosti ve statné kmeny. Slavný vojenský soud mne pronásleduje pro osmnáctileté vyhýbání se vojenské službě jako zběha vojenského. To vše mi jasně dokazuje, že mezi mým pádem ze skály a dneškem musela uplynout ta dlouhá doba, ačkoliv o uplynutí a trvání té doby nijak vědomosti nemám a zřetelně se pamatuji, že jsem se v útrobách Blaníku zdržel jenom dobu velmi krátkou a že vraceje se z Blaníku domů, myslil jsem na to, abych druhý den opět šel k panu mistrovi Šolínovi do práce a dále na témže kameni pracoval. Odstřelovali jsme tehdy veliký kámen, uhnul jsem trochu víc stranou střelnému prachu a spadl dolů na Skrejšovský kámen. Cítil jsem v pádu, jak hlava má udeřila na skálu a jak se rozpryskla v kusy, pak jsem ztratil vědomí. Když jsem se ze svého bezvědomí probudil, hlava mě nadmíru bolela, hučelo mi v ní jako po silném hýření a po mnohém pití. Zrak můj oslábl, oči mne tlačily, před očima se mi vše točilo ve zmatených kruzích, jichž běh pomalu se zmenšoval, až vše se točiti přestalo. Pak jsem viděl vše jen v barvě modré, fialové, červené, žluté, zelené, a až po nějaké chvíli jsem viděl opět všechno obyčejně, jako když je bílý den. Seděl jsem v nějakém prostranném sále s vysokou klenbou. Na zdi byl obraz svatého Cyrila a Metoděje, prvních učitelů slovanských národů.

Po chvíli se zticha otevřely dveře a jimi vstoupila do sálu dívka štíhlé, vysoké postavy, plavých vlasů, modrooká a tak krásná jako samo Boží smilování. Vznášela se trochu nad zemí a okolo ní jako nějaký třpytivý svit se rozprostíral, zrovna jako by ona sama světlo byla a paprsky vycházela z toho těla krásného. Chtěl jsem ji pozdraviti, promluviti na ni a zeptat se jí, kde se to vlastně nalézám. Nemohl jsem však vypraviti ze sebe ani slova. Rty se mi třásly, údy mými projelo jakési příjemné, osvěžující horko, ale hlasu jsem vydati nemohl. Přiblížila se až ke mně, vzala mě za hlavu oběma rukama a pohlížela mi hodnou chvíli do očí, ale tak zblízka, že jsem cítil teplý její dech na tvářích svých, který jako by byl nový, neznámý mi život a cit vléval do mých žil. V hlavě se mi vyskytovaly myšlenky nové, u mě neobyčejné, vznešené, jež se rodí v hlavách lidí učených, vznešených duchem, a ne v hlavě mé, prostého dělníka kamenického. Cítil jsem, že se děla se mnou velikánská proměna, že jsem se stával jiným, lepším člověkem. Hleděl jsem v modré oči toho anděla-dívky a cítil jsem se nad míru blaženým. Po nějaké chvíli zvedla se pak ode mě a kynula rukou do výše, jako kdyby na někoho neviditelného byla kývala. A v tom již se znova otevřely dveře, jimiž byla dříve sama vešla, a řadou vcházeli muži, aby jdouce okolo mne na mne popatřili. Zdálo se mi, jako by byli o mne starostlivi, zdali jsem si pádem snad neublížil na zdraví. Viděl jsem praotce Čecha, velikého knížete Sáma, Záboje se Slavojem, Boleslava, Přemysly knížata a krále jdoucí svorně s rodem Vršovců, viděl jsem Karla krále a syna jeho Václava i Jiřího Poděbrada, pak Jana Žižku, oba Prokopy, Husa, Jeronýma, Božetěcha, Dalimila, Komenského, Všehrda, viděl jsem i křísitele národa Šafaříka, Jungmanna, Palackého, Havlíčka a mnoho jiných – nelze mi jich ani vypočítati. Za nimi šli pod zlatými nebesy svatí věrozvěstové a prvoučitelé slovanští Cyril a Metoděj v největší slávě a zpívali hymnus: „Glagojajte jazyci, pakorjajte sja narodi, ibo s nami je Bog.“ Když přišli přede mně, obrátil se svatý Metoděj a otevřel velikou knihu, již nesl v levici, a okázal mi pravicí na slova v knize zlatými písmeny psaná. Bylo to psáno písmem ne naším obyčejným, takovému jsem se ve škole od pana učitele psáti a čísti neučil, avšak přečetl jsem to hned, co tam psáno bylo. Stálo tam: „Prosvěščajte se, ibo pravda spasajet vas.“ A svatý Cyril pozvedl kříž a požehal mi slovy: „Blahoslavený budiž, národe můj. Prvním mezi prvními učiním tebe. Panování nad bratřími tvými dám tobě. Rozmnožím tě jako hvězdy na nebi a osvítím světlem pravdy věčné jako slunce vprostřed dne.“ Klekl jsem a sklonil hlavu. Průvod se zvolna obrátil a za zvuků hudby neznámé, nebeské, vracel se opět cestou, kudy byl přišel, zpět a všichni hlasem velikým prozpěvovali vznešený chorál: „Voskresenije Tvoje.“

Všechno zmizelo, jen ta krásná dívka ostala u mne, ruce majíc sepjaté. Hledím na ni u vytržení a z úst sama sebou mi vyklouzla slova: „Ty, kdo jsi?“ „Jsem strážný duch, jsem génius národa českého. Zde se strážci a braniteli národa českého a jazyka bdíme, aby národ český nezahynul. Viděl jsi je všechny. Ti budou vám ochraniteli a vůdci v budoucnosti proti nepřátelům vašim. V českém Jihu spočívá síla českého národa. Však národ a jeho síla dřímá. Až se probudí, on bude tím blanickým vojskem, on bude osvoboditelem českého národa. A aby to dříve bylo, aj, já vyšlu vám učitele, kteří mluviti vám budou slovy plamennými, kteří rozžehnou svatý oheň lásky k vlasti v srdcích vašich, a pak jako orlové nad kořistí shromáždí se všichni Čechové ze všech širých končin světa a bojovati budou proti nepřátelům svým, až zvítězí. Jdi, vrať se domů ku práci své a hlásej, že spása Čechů spočívá v blanickém vojsku jeho – v rytířích od Blaníka, tj. v mužích českého Jihu, kteří dosud spali spánek blanický, a já pošlu vám hlásníky, kteří troubiti vám budou troubou velehlásnou, jejíž jméno jest dějiny českého národa a jejíž hlas má jméno Osvěta. Jdi, budiž blažen.“

Chtěl jsem chytnouti napřaženou ruku toho anděla, abych ji políbil, avšak nenašel jsem ruku, ruce mé proběhly obláčkem šedivé páry. Myslil jsem, že se snad vznesl do výše ke stropu klenutému. Pohledím vzhůru, a místo klenby vidím oblaka nad sebou, jak se na nebi prohánějí, a slyším vítr, jak v korunách jedloví hučí. Byl jsem tu v lese sám a sám. Schylovalo se k večeru, a ve mně se probudil hlad. Nejedl jsem od rána. Chvátal jsem tedy domů, a nastalo hrozné divení. Nebyl prý jsem doma osmnácte let, a já myslil, je jenom osmnácte hodin, jak dlouhý je v tu dobu u nás den. A nyní, pánové, suďte nade mnou, jsem-li vinen, či ne?“

Na prostého kameníka šlo o pozoruhodný literární výkon. Pánové soudci byli v rozpacích: Když Podbrdského odsoudí, udělají z něj čeští vlastenci mučedníka, a za to rakouským úřadům vykutálený kameník nestál. Úřady nechtěly dál jitřit už tak narůstající šovinismus a Podbrdského osvobodily jako nesvéprávného. I navzdory tomu, že už „záhadné zmizení“ bylo podle všeho zinscenované proto, aby kameník unikl vojenské službě, skrýval se pak prý po většinu času ve zřícenině hradu Šelmberk u Mladé Vožice. Nejvíc škodný byl nakonec Šolín, který na základě osvobozujícího rozsudku musel svému bývalému zaměstnanci ušlou mzdu opravdu uhradit.

Zdroj: Soudní příkaz c. a k. okresního soudu ve Vlašimi č. E 20.713 ze dne 30.4.1886


„Tak soudem do spisu zaneseno.“, řekla si. A duch českého národa je tedy dívka? A branitelé zřejmě samí muži, zasmála se.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 

 
12.09.2022 11:12 Editace moderátorem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
10.09.2022 18:02

685 47 952 
IV. Blaničtí učitelé
 
A jak tak šla blíž a blíž k Blaníku, k tomu místu síly, přibližovala se vlastně ke své přirozenosti. Čím déle putovala po lesních cestách a cestičkách, krok za krokem, tím menší byl odstup mezi vnitřní a vnější přírodou. A postupně se měnil vnitřní dialog… S kým si to vlastně povídala? S někým, kdo ji znal lépe než ona sama, možná s potlačenou součástí sebe sama? Ale v hlavě se jí to objevovalo v množném čísle, a tak jim začala říkat Blaničtí učitelé. A jako jediným jim věřila, tak nějak cítila, že jsou připraveni ji rozvíjet a ukazovat pravou tvář bytí.

Vždy, když po skončení pracovního týdne přijela z toho velkého světa, z té velké Prahy, vkročila do lesa a místo slušného pozdravení řekla: „Tak jsem zase tady, to jsem zase navyváděla hloupostí, jsem tak slabý člověk, tolik chybující, nádoba hříšná.“ Ale po chvíli jí došlo, že jim to nemusí vyprávět, že stejně všechno vidí a nic před nimi neschová. Svět by se možná nechal obelhat, i sama sebe mohla obelhávat... Ale je? Jak? Na Blaníku jako by bylo vše pronikající světlo. A uslyšela: „Ty jsi naše Drnda.“ A smích, začala se tedy smát také. A tak jí říkali nejen Holčičko, ale také Drndo. Ale tak láskyplně, nikdy ji za nic neodsoudili. Že by tedy jen sama sebe odsuzovala? A proč? Kdo jí dal do hlavy program viny, hříchu, proč se vlastně zabývala tím, co řeknou lidi?

Na svět přišlo čisté, zvídavé dítě, rychle se učilo a nasávalo vjemy z okolí. Maminka jí říkala nejdříve Libunko, později Libu. Měla totiž starší sestru, kterou všechno učili dřív než ji, a ona také to všechno chtěla vědět, umět, dělat, a tak vždy sebejistě prohlásila: „Libu taky.“ Proto třeba už ve třech letech uměla číst, to když její sestře bylo šest, začala chodit do školy a maminka s ní doma procvičovala čtení a psaní písmenek. Libu u toho byla, a nějak sama se to také naučila.

Ale zároveň to bylo dítě pěkně vzteklé, když nebylo po jeho. A ono často, velmi často, vlastně stále, nebylo po jeho. Jednou se její mladší bráška potýkal s velikými horečkami a rodiče k němu volali pana doktora. Mezi řečí si postěžovali, jak se ta holka pořád vzteká a je schopná i vzteky omdlít. Pan doktor byl starý muž, který léta jezdil po vesnicích k nemocným dětem, a na základě svých zkušeností rodičům poradil: „Dejte jí normálně na zadek.“

Ale to nebyl jediný výchovný prostředek, který na ni rodiče uplatňovali. Od narození byla rebel, když jí někdo něco přikázal a jí se to nezdálo, udělala opak. A čím více jí ten svět, který zastupovali nejprve rodiče, něco pro ni nepochopitelného přikazoval, tím rovnou už vše dělala opačně, než si přál – najust. Když to rodiče vypozorovali, začali toho využívat. Tak například když chtěli, aby něco udělala, řekli: „Ne že to budeš dělat!“, a to pro ni byl pokyn to udělat, no a samozřejmě to platilo i opačně. Ovšem když to prokoukla a zjistila, jakou habaďůru na ni rodiče hrají, stali se z nich rázem v její dětské hlavičce největší nepřátelé. A nelhali jí jen rodiče, ale vypozorovala, že i lidé z vesnice velice často říkají něco jiného, než dělají. A když pak ve škole, kam se moc těšila, protože se chtěla učit novým věcem jako její sestra, zase slyšela samé „podle ní“ nepravdy, nastalo velké zklamání.

A jak to s ní pak bylo dál? Inu, jak ji ten svět chtěl vychovat a přesvědčit o svých pravdách, narážela tou svou beraní hlavou víc a víc, jak stále větší a větší byl ten svět. Všude chtěli, aby byla ovečka, ale ona byla beran.

Při putování Blaníky ji začaly napadat verše. Nejdříve si je nikam nepsala, jen je pro pobavení přednášela svým spolupracovníkům a pak je většinou zapomněla. Pan školník na střední škole, kde navzdory svému vztahu ke všem systémům, zvláště těm výchovným a vzdělávacím, pracovala, jí vždy říkal: „Pište si to, taková škoda to zapomenout.“ A tak si některé začala zapisovat.

Odhoď svoje masky z tváře,
zasměj se všem kulisám,
a pak vstup do světla záře
bez strachu, prostě, nevinně…
jako dítě
a jen tak buď
sebou sám.

 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 

 
12.09.2022 11:13 Editace moderátorem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
10.09.2022 18:20

685 47 952 
V. Úvahy nad světem
 
A také se začala dovzdělávat, především v dějepise, který ji nikdy nebavil, a jelikož tedy vlastně prošel jen tak kolem ní, mezery byly velké. Proč ji vlastně ten dějepis nikdy ve škole nebavil, když je tak zajímavé vědět, jak jsme se vyvinuli, odkud jsme přišli, jaké vlivy nás utvářely, a když je tak důležité znát naše chyby z minulosti, abychom se z nich mohli poučit, a když stejně jen o kousek popotáhneme tu káru, kterou táhli naši rodiče, prarodiče a praprarodiče a kterou dál potáhnou naše děti, vnuci a pravnuci?

A přepadl ji velký smutek. Jaký to vlastně svět zanecháme našim dětem?

Když se podívala na přírodu, byla už téměř zničená. A byla tak vyprahlá... Jako by člověk nevěděl, že je její součástí, že maminka Země o něj s bezbřehou a bezpodmínečnou láskou pečuje, dává mu vše, co potřebuje.

Kdo si vlastně ten člověk myslel, že je? A to nevěděl, proč Zemi chybí vláha? Ó, jak byl ten člověk citově vyprahlý, namísto citlivý byl přecitlivělý, nebo naopak hrubý! A tehdy v té střední Evropě už přecivilizovaný, zhýčkaný rádoby sociálním zřízením, neochotný čelit problémům a bolístkám, závislý na chemických preparátech všeho druhu, snad už i neschopný nést odpovědnost sám za sebe opravdu byl.

Když se podívala na společnost, byla rozdělená. Jako by lidé nevěděli, že jsou jedno, že všichni jsou lidé, jako by to obyčejné lidství nebylo nic. A tak proti sobě stály a vzájemně se napadaly různé skupiny, tehdy konkrétně Pražská kavárna, Zemanova lůza, havloidi, vítači migrantů, nacionalisté, eurohujeři a další a další jen myšlenkové smutné propletence vzniklé z oddělenosti.

A to ještě nestačilo, začali proti sobě dokonce stát mladí a staří. Vůbec se nerespektovali, nedokázali se vzájemně pochopit, propast mezi nimi byla obrovská. Mnoho starých lidí jako by jen zestárlo, a léty nezmoudřelo. A ti mladí prý byli tak zkažení. Libuška však měla možnost se jim mockrát dívat do očí, a v těch očí viděla ráj, ten ztracený ráj, odkud na svět vypadli. Napadlo vůbec někoho, že ty dušičky jen nasály a věrně kopírovaly prostředí a společnost, do níž se narodily? Rodina a její soudržnost brala za své. Ale zároveň se rodily tak nádherné děti, tolik krásných duší přicházelo na svět. Ustojí ten tlak na ně se valící, nebo je ta společnost semele? Uvidí svoji dvojpólovost a možnost volby, kdo k cestě těžší vykročí?

Blázne, byl jsi ředitelem světa,
už po tobě neštěkne ani pes,
po tvé slávě je veta…
Kde jsi dnes?
Nedáváš-li světu lásku,
jak chceš úctu mladých pásků?
Snad alespoň lítost nad starcem bláznivým
zbyla vnukům tvým.


Když se podívala na ekonomiku té společnosti, viděla, že se žije na dluh, na dluh příštích generací. Lidé sobecky mysleli jen na své blaho, a to viděli v konzumu více a více věcí a zážitků. Lidé již nebyli tvůrci, ale spotřebitelé, byli otroci nadnárodních společností a jejich nenasytné ziskuchtivosti za každou cenu. To těm lidem nedošlo, že ty dluhy někdo bude muset splatit? To ti lidé neviděli, jak člověka křiví sociální dávky a dotace?

Když se podívala na kulturu té společnosti, jako by ta národní mizela, válcovaná globalistickými tendencemi. Vždyť přece opravdový život se zakládá na mnohosti v jednotě a nedá se unifikovat na monokulturu. Vždyť je tu k dispozici tolik cest. Když se podívala na filosofii či vědu, jako by již byla jen hledáním citací a z toho vzniklých mnoha deformací, jako by již nevedla k poznávání či sebepoznávání. A na politiku té společnosti se raději už dívat ani nechtěla. Čím dál více lidí cítilo beznaděj a začalo se strašit válkou nebo velikou přírodní katastrofou.

Ale ten smutek trval jen krátkou chvíli, jak na ni dolehla všudypřítomná manipulace a masáž davu. Ano, podlehnout a nechat se zastrašit bylo tak jednoduché. A přehodit odpovědnost na někoho jiného a jen si stále dokola stěžovat či u piva vést chytré řeči ještě jednodušší. Proto to pivo v Čechách bylo v restauracích levnější než nealko nápoje. Aby lidé v těch hospodách vysedávali, rozumovali, a tím se plně vyčerpali, a druhý den se zas dotrmáceli do otrockého a mnohdy zbytečného zaměstnání, které je dobilo. A pak už ani nešli do té hospody a jen se svalili na kanape před televizi, kde běžely nekonečné seriály a reklamy, a byli rádi, že už po nich nikdo nic nechce.

Jenže také viděla, a to moc dobře, jak čím dál víc lidí těmto tendencím odolává, často byla svědkem jejich až neskutečné práce na sobě, skutečného objevování, což z nich činilo příklady pro ostatní. Ač jim z mnoha stran byly házeny pověstné klacky pod nohy, obdivuhodně šli dál. A zase měla radost. A poznala i mnoho lidí a skupin lidí, kteří se snažili o návrat k původní kultuře, k pochopení svých kořenů, kteří znovuobjevovali „lidské“ hodnoty.

Jak ráda žila na této části povrchu zemského těla v srdci Evropy! A uvěřila, že český národ zvládne lekce, které ho čekají – lekce lidskosti, člověčenství, bezpodmínečné lásky a duchovního probuzení. A jako by cítila odevšad velikou pomoc.

A jak to bylo s tím dějepisem a se zaznamenáním historie tohoto národa? Nebylo vše jinak? A kdo měl zájem o její zahlazení? Kdo byla ta žába sedící na prameni? Východní poznávání hovořilo o přepsání historie vítězi, a dokonce o antidatování o tisíc let, o zničení velké říše, kde bylo srdce lidí tím hlavním tématem celé společnosti, kde zlaté tele vládnout nemohlo a dosud nevládne.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 

 
12.09.2022 11:13 Editace moderátorem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
10.09.2022 18:30

685 47 952 
VI. Úcta ke stromům
 
Víkend, co víkend chodila na Velký Blaník a milovala to místo víc a víc. Pokaždé však putování bylo jiné, a byť šla třeba stejnou stezkou, byla vždy nová. Kráčela za svitu slunce a obdivovala krásu zdejší přírody. A do toho slunce se často dívala, nastavovala mu svou tvář, a světlo se štěpilo do barev duhy, a ta duha vyplňovala prostor mezi stromy a skalami. Kráčela za deště a zdálo se jí, že příroda je ještě krásnější. Ať již to bylo drobounké, něžné mrholení, hladící a osvěžující vše na zemském povrchu, či v té době sucha půdou, rostlinami i lidmi tolik očekávaná blahodárná průtrž mračen, měla pocit, že sama se stává tou vodou. Kráčela za mlhy nebo uprostřed sněhových vloček snášejících se z nebe, a pokaždé ta příroda byla krásnější a krásnější. Kráčela na jaře, v létě, na podzim, v zimě, pozorovala měnící se barevné tóny, vnímala vůně, zvuky.

Obdivovala stromy a napadlo ji, že člověk je jako ten strom bytostí nebe a země. Sahá vysoko do nebe a hluboko do země, a působí tedy jako prodloužení nás samotných.

Nebe ve mně chodí po zemi,
někdy zdá se mi…
A jenom – Óm…


Objímala ty stromy, hlavně buky, které na vrcholu Blaníku převládaly, a ony jí učily toleranci, trpělivosti a lehkosti ducha a slov. „Každý strom je osobnost a lze s ním navázat krásný, hluboký, slovy nepopsatelný vztah,“ říkala si. Všechny stromy jsou však posvátné, a opírajíc se o ně, člověk může čerpat sílu, nacházet klid a dokonce i moudrost, zvláště z těch starých, mohutných a svébytných, pod jejichž rozložitými větvemi jako by bylo mocné silové pole.

Obejmu tě,
Strome,
Bratře…
A okamžitě tlukot srdce všechno přehluší
a nikdo netuší,
jak je nám spolu krásně.
Chci ten pocit světu sdělit,
a proto nahlas říkám,
které ty mi šeptáš, básně.


Koruna stromu dosahuje vysoko a kořeny pronikají hluboko, a tak v kmeni proudí životní síla mezi Nebem a Zemí jako jejich spojení. Podle dávné evropské tradice prý strom koření v nebi a koruna sahá k zemi, což značí, že život se vyvinul z jemnější dimenze a hrubohmotný svět není příčinou, nýbrž výsledkem. Strom vnímavému člověku předává ještě i další poselství, a to, že lidé a všichni ostatní tvorové jsou jako jeho listy vzájemně propojení a nikdo není důležitější než ostatní.

Čím výše se nebe otvírá,
tím hlouběji i peklo své krajiny prostírá.
Člověk se těch hlubin bojí,
a tak oči zavírá…
A věru
zůstane radši v průměru…
O co se vlastně opírá?


A vzpomněla si, že první lidé přece žili v lesích, a ten je tak jejich dětskou kolébkou, kde se člověk cítí asi nejblíže Matičce Zemi. A bylo jí smutno při pomyšlení, že dnes je většina lesů pouhými užitkovými plantážemi na dřevo. Snila o nedotčeném lese, který se jí jevil jako posvátný háj.

V té době sucha se rozšířil kůrovec a v Čechách se hovořilo o kůrovcové kalamitě. Brouk neúprosně likvidoval uměle vysazené monokultury smrků. Oslabené stromy nebyly schopny odolat milionům lýkožroutů kladoucích vajíčka pod jejich kůru a poté, co kůrovcové larvy vyžraly lýko, dospěly v brouky, letěly dál. I na Blaníku, zvláště v nižších polohách, byl smrkový, užitkový les. A tak vídala dřevorubce, pokácené stromy, vozy na odvoz dřeva, jeho prodej. Snad nešlo katolické církvi, která se bůhvíproč stala restituentem Blaníků, jen o vydělávání peněz, o zisk? Kolikrát se přece při svém putování těšila ze spousty lesních školek a nově vysazených buků, javorů a dalších listnáčků. Ale doubkům se na Blaníku nedařilo. Ó, ten dub, privilegovaný nástroj komunikace mezi nebem a zemí, symbolizující sílu, moc, solidaritu, zasvěcený slovanskému bohu deště, hromu a blesku a také patronu válečníků – Perunovi!
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 

 
12.09.2022 11:13 Editace moderátorem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
10.09.2022 18:39

685 47 952 
VII. Nové pojetí světa
 
A jak Libuška začala naslouchat přírodě, tak příroda k ní začala promlouvat. Úplně přirozeně, tak, jak ona dokázala porozumět, protože byla přírodou a příroda byla jí – vše bylo – je – jednotou. Protože všechno, co člověk dělá, se odráží v přírodě, a všechno, co dělá příroda, se odráží v člověku. A přijala to s pocitem odpovědnosti, pokory, vděku a souznění. A pochopila, že příroda se nikdy nebude učit od člověka, ale člověk se musí učit od ní.

Ale jak říci lidem, že návrat k přírodě je vlastně obrovským krokem vpřed? Těm lidem, kteří si myslí, že jsou přírodě nadřazení, mohou ji vlastnit, a dokonce vedou nekonečné spory o jakési majetkové právo, že ji mohou do nekonečna drancovat, těm lidem, kteří vidí pokrok pouze ve vývoji vědy a techniky, kteří se zabývají umělou inteligencí? Ach, tak to bolelo, když viděla, jak narušený vztah člověka k přírodě působí na duši.

Moc dobře věděla, vždyť mezi lidmi žila, a někteří ji občas považovali tak trochu za blázna, že uznání mystické podstaty přírody nerezonuje s racionálním, vědeckým názorem na svět. „Jak paradoxní, že dosud dosti těch vědců přijímá mystickou podstatu náboženství,“ pomyslela si.

Na jedné straně lidé zažívali stále se zrychlující technologický pokrok a na druhé straně ničení přírodních základů života. Ale viděla a měla radost, že zájem lidí se opět vracel k přírodě. Jako by společnost kolísala mezi dvěma póly – biologickým a logickým, vnímaným a teoretickým, mezi mystikou a vědou –, jako by se měl nalézt střed. Cesta do budoucnosti a nové pojetí světa tedy zřejmě spočívá ve splývání, v syntéze přírodních věd a duchovně orientovaného vědění, jinak to ani snad být nemůže. A to byl její odrazový můstek. Až z fyziků se stanou mystici, zasnila se.

Také jasně cítila, jako by se jí tak nějak vyrovnávaly obě mozkové hemisféry. Levé hemisféře se připisují především funkce jako analytické myšlení, matematicko-logické schopnosti, řečové schopnosti, vědecké uvažování, psaní, počítání, motorické reakce, pojem o čase atd. Zatímco pravá hemisféra hostí funkce jako celostní myšlení, intuice, sluchové vjemy, představivost, tvořivost, hudba a umění či denní snění.

A jako vždy, opět se sklonila před genialitou Blanických učitelů. Jak oni se dokáží naladit na člověka, jak oni mu dokáží předávat tak, aby pochopil… Sama několik let strávila ve výchovně vzdělávacím systému, její kolegové byli učitelé. Opravdu všichni byli učitelé, nebo jen zaměstnanci pracující ve školství? A ten systém jako někoho vzdělával a vychovával? Nebo jen z lidí dělal otroky – čeho a koho a proč? Byla tomu systému na obtíž, ale právě tam se naučila bránit, získala mimikry chameleona a obličej hráče pokeru. Jenže ta obrana proti systému spotřebovala veškerou její energii, už nezbývalo na to, aby se tvůrčím způsobem rozvíjela. Na vlastní kůži zažila, jak ten systém formuje, či spíše deformuje, lidi, nejen tedy děti, ale i dospělé.

Systém všechno živé ničí,
sám život se mu příčí,
je totiž nepředvídatelný,
nepolapitelný,
bez okovů…
Všech, a ničí?
Člověk živý nevejde se do úředních kolonek.
Šiml moci jak nafouklý balonek
vypouští svůj vztek,
šíří strach…
Ach,
z toho strachu totiž žije,
nemá vlastní melodie.


Ale měla jistotu platu státního zaměstnance. A ten strach z nejistoty ji v systému tolik let držel. A ten strach držel i jejího manžela, kterého se bála, toho jeho vzteku. Jenže byl jediný, kdo si troufnul si ji vzít, chlapci si na ni většinou netroufali. A tak mu, drakovi, sršícímu síru, stále ustupovala a ustupovala… až ale přišel bod, kdy si řekla: „A dost!“ Každý se musí naučit vydržet sám se sebou, jinak přece nemůže od nikoho chtít, aby s ním vydržel. Proto dosti lidí neustále potřebuje a vyhledává společnost ostatních lidí či nějakou vnější zábavu, protože je jim se sebou samými možná i nepříjemně. Ó, jak je někdy jiné to, co má člověk v sobě, a to, co prezentuje světu! Ale vše musí stejně na světlo, aby to bylo buď spáleno, nebo přežilo. Jak si vlastně někdo někoho může vzít? Cožpak je člověk majetek?

Až jí došlo, že jediná jistota člověka je v nejistotě, a nechala se jí vést zákrutami života.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 

 
12.09.2022 11:14 Editace moderátorem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
10.09.2022 18:47

685 47 952 
VIII. Pomocníci ze zvířecí říše
 
A jednou se jí zdál sen. Ale sen se může stát skutečností, myslíme-li si, že je to skutečnost, a skutečnost se může stát snem, vnímáme-li ji jako sen.

V tom snu se před ní náhle objevila zahradní branka ovinutá pomněnkami. Prošla brankou a vstoupila na louku, ze všech stran obklopenou hustým lesem. Rozhlédla se po louce a všimla si, že na levé straně je tůňka a na pravé straně silný listnatý strom. Jen ji napadlo, že tam chybí zvířata, a z toho hustého lesa se vynořila černá puma. Ale pak se stáhla do pozadí a na tom listnatém stromě se objevil sup. Chtěla zvířeti něco nabídnout k snědku, ale nevěděla, čím má nakrmit supa, zabít nějaké jiné zvíře se jí nechtělo. Až potom jí to došlo. Sup chtěl její tělo, které trhal na kousky a živil se jím. A tak viděla, jak umřela. Zvláštní bylo, že jí to nijak nevadilo ani nebylo líto, přišlo jí to jako přirozený potravinový řetězec. A viděla, že ten sup jen zpracoval její tělo, duch mohl jít dál. Pak se z nočního lesa zase objevila černá puma, oči jí zářily ze tmy a zvala ji, ať s ní běží tou tmou do hloubi lesa. Ve skutečnosti ale bylo světlo, i když byla noc a les temný. Běžely spolu a puma říkala, že v tom nočním lese se bude postupně dozvídat skryté informace. Už toho ale na ni bylo až dost, a tak se chtěla vrátit na louku, kde listnatý strom zatím uschl a sup byl pryč. Pak se zase brankou vrátila zpátky a probudila se.

Ten sen si živě pamatovala, ale jelikož se jí už dlouho nic nezdálo, začala zkoumat, co jí vlastně chtěl říct. A náhodně si přečetla článek o zvířatech síly, jež člověk vidí jakýmsi vnitřním zrakem nebo pociťuje jejich sílu a která jsou jeho spojenci, průvodci a inspirací k nalezení vlastní síly, ke hlubokému spojení se svou duší, se svou životní cestou.

A jelikož jí v hlavě vrtal hlavně ten uschlý strom, zkusila si znovu vybavit tu branku s pomněnkami – a ono to šlo a zkusila se znovu dostat na tu louku – a ono to zase šlo. Přivolala pumu a zeptala se jí, jak je to s tím stromem, a ona ji naložila na svůj hřbet a pelášily na Velký Blaník k menhiru Přítel poblíž Veřejové skály, a u něj uviděla stát ten uschlý strom. Představila si, jak je znovu živý, jak si vítr pohrává s jeho listy, jak v jeho korunách zpívají ptáci, a hned bylo u menhiru veseleji. A ten menhir se pak pro ni stal opravdovým Přítelem a rádcem, tak jako pro každého, kdo o jeho pomoc stojí.

Když se pak s pumou vrátila na louku, viděla, že místo uschlého stromu tam stál krásný, živý, veliký buk. Ale také si všimla, že nedaleko tůňky leží další puma, a sice plavá. Přijala je tedy obě dvě, plavou cítila po své levici a černou po své pravici.

„A snad se postupně vytříbí, proč to tak je a která se mnou zůstane,“ řekla si.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 

 
12.09.2022 11:14 Editace moderátorem.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
13.09.2022 08:05

685 47 952 
IX. Vnější a vnitřní příroda
 
Pomalu se odvažovala na Blaníku zůstávat i za soumraku, sledovala dech beroucí západy slunce, anebo si přivstala a prožívala tam slovy nepopsatelné úsvity. Přechody mezi dnem a nocí milovala, byly nejpůsobivější, neboť věci zcela jasné za světla se začaly proplétat a mísit, a svět ztrácel jednoznačnost. Snáze se člověk odpoutal od zastaralých, i když společností tvrdě dosud hájících, tak překonaných vzorců myšlení a jednání.

Lidé z jejího okolí se jí často ptali, co na tom Blaníku pořád dělá, a nechápali, když odpověděla, že to není pouť k určitému místu, ale v první řadě k srdci. Nemohli pochopit, dosud nezkusili, nezakusili. Ti lidé byli zvyklí cestovat z místa na místo, s konkrétním cílem či do cíle. Dosud neprožili, že cesta sama je cílem a že tento prožitek je cennější než všechny nabídky hmotného světa.

Stůj, blázne, nechoď dál!
Kdekdo to se mnou dobře myslí.
Já však chci prozkoumat i nejzazší světa sál,
osvětlit každý duše kout,
zbavit se nevědomosti,
z neznáma strachu
a všech pout.


Časem jí také došlo, že proniknout do duchovní oblasti vědomí člověka je možné kdekoli, ale na určitých místech to lze snáze, protože vibrační pole míst síly usnadňují takové zkušenosti. Blaník, drahocenný dar Matky Země, volný, neokupovaný pro pouze soukromé účely, ale jen pro užitek všech, vede člověka do hloubky vlastní bytosti.

Uvědomila si však, jak důležitý je postoj k té posvátné hoře, úcta, oddanost, láska a vděčnost, a že teprve pak začne proudit mnohovrstevná komunikace, neomezená prostorem a časem. „Jaký vztah má člověk k přírodě, takový má vlastně i sám k sobě.“ učili Blaničtí učitelé. A bylo tolik lidí, kteří se vlastně neměli rádi, byli stále se sebou nespokojeni, nevážili si obydlí, svého těla, které jim příroda vystavěla, často je ničili, někdy je ani nedokázali přijmout.

Občas nešla na Blaník sama, ale v doprovodu jiného člověka. A viděla, že komunikace s největším učitelem – přírodou – je vždy uzpůsobena individuálně každému, jeho vnímání, myšlení, chápání. „Příroda asi učí člověka důvěřovat vlastnímu vnímání,“ řekla si. Nelze tedy předat nějaký přesný návod či systém, jen se oprostit od klamu oddělení vnitřního a vnějšího, osobnosti a kolektivu. Pouze toto svým spolupoutníkům zprostředkovávala.

Když člověk vnímá okolí, vnímá současně i sám sebe, okolí mu nastavuje zrcadlo – ale jak často viděla, že se lidé báli do nastaveného zrcadla nahlédnout! Nedostatky kolem sebe, či naopak lad a soulad, ti lidé viděli a uměli popsat velice jasně, nenapadlo je však, že současně vidí vlastní chyby, či naopak vlastní krásu. A když už je to napadlo… ó, jak to bolí si ty chyby přiznat, jednodušší je přece najít nějakého vnějšího viníka! A těch viníků bylo hodně, kromě blízkých lidí to byli politici, učitelé, stát či nějaký nadstát, nebo prostě systém. A dál nejen si vlastní chyby přiznat, ale pracovat na nich, neustále se učit, zdokonalovat…

Na tak překrásném kousku přírody, kterou Blaníky představují a který byl chráněnou krajinnou oblastí, bylo snadné otevřít se vibracím místa. Ale samozřejmě, ač by chtěla, nemohla tam být stále. A pomalu nacházela silová či jinak kultovní místa i v lidských sídlištích, na zastavěných plochách, hlavně tedy v Praze, kde trávila pracovní část týdne. Vzhled a okolí se časem změnily, ale duch místa zůstal. Jen ve volné přírodě je snadnější se vibracím místa otevřít, a mají tudíž větší účinnost.

Ale nad slunce jasnější bylo, že člověk se musí spojit hlavně s tou částí země, kde žije, a najít místa síly ve svém blízkém okolí, aby je mohl navštěvovat častěji. Lidé však raději cestovali po celém světě, trmáceli se od místa k místu, mezi sebou se předháněli, kdo byl dál a na více místech, nebo vytvářeli alba fotek, aby pak zjistili, že je vlastně možná ani nemají komu ukazovat. Byli to prostě turisté. „Ale stále lepší turistika než povalování se na kanapi před televizí,“ pomyslela si.

Také ráda chodila na procházky kolem Blaníků, protože každé místo je součástí energie okolní krajiny. Naladila se na místo, nemluvila, na nic nemyslela, zapomněla na čas, vnímala všemi smysly. Zaměřovala pozornost na vlastní tělo, jeho reakce, pocity, vplouvající myšlenky. Vlastně každé místo jí přineslo nějaké skryté poselství. Zprvu vše analyzovala, ale později se už nesnažila o nějaké vysvětlení, jen bez předsudků přijímala, neboť už věděla, že poselství vychází z hloubky duše.

A od jednoho kolemjdoucího muže se dozvěděla, že před několika lety se na louce pod Blaníkem objevil piktogram v podobě keltského kříže.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
14.09.2022 08:07

685 47 952 
X. Český Olymp
 
A častěji a častěji vystupovala na Velký Blaník. Opouštěla údolí, kde bydleli lidé. A každý krok vzhůru ji od toho údolí vzdaloval, zanechávala pod sebou starosti všedního dne a všechny ty propletené vztahy a vazby. Zvlášť v zimě, kdy větve stromů byly holé, pozorovala okolní vesničky, vnímala život lidí v těch domečcích i větších stavbách, jako by viděla, co dělají, o čem přemýšlejí, a hlavně, jak většina z nich je stále ještě ustrašená.

Ten strach z toho údolí cítila často. Jako by v mnoha lidech dosud zůstávala nějaká stará obava z nedostatku, jako by nevěděli, že příroda jim nabízí vše, co potřebují k životu: potravu, obydlí, šatstvo, léčiva, daruje jim krásu i pravý pocit spokojenosti, vede je k duchovním zážitkům. A tak se stále něčím obklopovali a měli potřebu hromadit, ať už to byly věci, peníze, informace či zážitky, a vůbec jim nedošlo, že takto obtížení do nebe nevzlétnou. „Ale třeba jsou takto spokojeni,“ napadlo ji. „Třeba vůbec nemají potřebu si jen tak lehce vzlétnout a vidět se z vyššího nadhledu.“

Mnozí si stále ještě mysleli, že přírodu, půdu mohou vlastnit, a tak se v údolí vedly neustálé spory o ni, a místo, aby o ni s láskou pečovali, využívali ji, až zneužívali. Rozuměla jim, sama se narodila na statku, tedy do majetku, a na vlastní kůži zažila, co s lidmi dělá a jak jsou opilí právem na něj a jak je těžké se z té závislosti vymanit. A jak si někteří lidé ten majetek záviděli. Ta závist byla v té české kotlince veliká a všudypřítomná.

A zítřek, kdy tě nebude,
je každým dneškem blíž.
Tento život mizí rychle,
vše, cos nahromadil, opustíš…
Víš?


V údolí si dokonce mysleli, že mohou vlastnit ostatní lidi. Někdy pohled do těch domečků nebyl moc pěkný, bylo jí smutno z toho, co se lidé snažili ukrýt za zavřenými dveřmi, jaká dramata se mezi nimi odehrávala. A když pak vylezli na náves či náměstí, tak se chovali úplně jinak, protože: „Co by řekli lidi?“. Té drahocenné energie vydané namísto na tvoření na věčné a nekončící žabomyší války!

A ve většině těch domečků byla puštěná všudypřítomná televize se svými katastrofickými, senzacechtivými či lidi navzájem rozeštvávajícími zprávami. Kdo vlastně potřeboval ty lidi držet ve strachu? Moc dobře ale věděl, že svobodnému člověku se těžko vládne, protože takový žádnou vládu nepotřebuje, neboť má vládu sám nad sebou. Ale otrokům se vládne dobře a nejlépe podle hesla: „Rozděl a panuj“. Ale také viděla, jak postupně přibývá lidí, kteří už otroky být nechtěli, a měla radost. A byla optimistkou, věřila, že v lidském chování zvítězí vzorce duše nad vzorci zdegenerovaného zvířete. Vzorec zvířete je relativně čistý a jednoduchý, avšak zdegenerované zvíře je hodně sobecké.

A když pozvolným krokem dokráčela na vrchol Velkého Blaníku, byla už jen sama. Milovala ten vrchol kopce, který pro ni nebyl jen místo dalekého rozhledu, ale místo zvláštní mystické osamělosti, místo, které nutilo myslet jinak, místo blíž k obloze, dál od lidí a všeho pozemského. Na tom vrcholu vnímala vzdušný živel. „Vždyť všechny živé bytosti dýchají stejný vzduch, a jsou tímto způsobem vlastně spojené,“ napadlo ji. „A jsme spojeni i zemí, po které chodíme, každý jsme střípek v té nádherné mozaice života, a každý střípek je důležitý, aby byla mozaika úplná.“

Na Velkém Blaníku měla pocit, že pobývá mezi bohy, a tak té hoře, pro mnohé až příliš tvrdé a drsné, začala říkat Český Olymp.

Cítila zde velkou sílu, kterou si sama pro sebe nazvala Perunem. Ó, ten hromovládný Perun, který pro ni jako ženu představoval mužský protipól! V době válek vystupoval do čela slovanského panteonu, aby zajistil vítězství zbraní a ochránil ty, kteří jdou do války. V době míru byl bohem deště, bouře, hromu a blesku, přinášejícím úrodě vláhu. Byl mu zasvěcen nejsilnější strom v přírodě – dub –, a právě mladým doubkům se na Blaníku nedařilo uchytnout.

Jak začala turistická sezona, lidé vrchol kopce brali útokem, zanechávajíce po sobě památku v podobě poházených odpadků, případně vrypů do stromů, jakože: „Já jsem tam byl, a všichni to musí vědět.“ Turisté však většinou jen vylezli na rozhlednu a po cestě si přečetli naučné tabule, které informovaly o tom, že zde bylo keltské hradiště z pozdní doby halštatské, disponujícím vnějším a vnitřním opevněním a rozdělené na vnitřní akropoli a vnější předhradí. Hradiště využívalo přirozených skalních masivů, které byly jeho součástí. Později zde stála tvrz a snad i dřevěný hrad. A z Rytířské skály také prý skočil kůň, obdobně jako Šemík, až na Malý Blaník.

Vnímali vůbec ti turisté ty skály, ty kameny, které jsou kosti země, jako jsou kosti kameny lidského těla? „Holčičko, kosti a kameny mají souvislost se zemřelými a předky,“ uslyšela v hlavě hlas. Kdo tedy byli její předci a kdo vlastně její rodiče? A proč se jim v tomto svém životě narodila, co se od sebe měli naučit? A vnitřním dialogem při těch procházkách se jí vše postupně ujasňovalo a pomalu začalo do sebe zapadat.

Komu a čemu vlastně to hradiště sloužilo? Jeho význam patrně souvisel s blízkými nalezišti a těžbou mědi, zlata a stříbra v Roudném. Ostatně Keltové byli první, kdo kovy těžili a zpracovávali a zavedli na území Čech mince zvané statéry. Ano, kovy, hlavně zlato, a alchymie. Jak to vlastně je s tím kamenem mudrců?

A proč najednou objevila zapomenutý řetízek s přívěškem sytě rudých českých granátků, zasazených ve zlatě ve tvaru čtyřlístku, který si kdysi jako dívka pečlivě vybrala a dostala jako dárek od rodičů? Ač šperky běžně nenosila, s láskou si řetízek pověsila na krk, a jako by nacházela ztracenou sílu...

Na vrcholu Blaníku bývala druidská svatyně. Druidové zde měli školu, kde se učili rozvíjet jasnovidné a léčitelské schopnosti.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
16.09.2022 22:29

685 47 952 
XI. Nevěsta Velkého Blaníku
 
Jak jiný byl Malý Blaník, jemný a přijímající! Stále měla ve vzpomínce svou první procházku po něm, kdy jasně cítila ten kontrast se silou Velkého Blaníku. „Velký a Malý Blaník je vlastně jako muž a žena,“ napadlo ji tenkrát. Malý Blaník si sama pro sebe nazvala nevěstou Velkého Blaníku, ač v literatuře a povědomí lidí to byl jakýsi menší a méně významný bratr. Tak proto tedy Keltové vyhledávali dvouvrší! Takže klíčem k Velkému Blaníku je Malý Blaník?

A jako na Velkém Blaníku vyučovali druidové, na Malém Blaníku druidky. Odpradávna se zde uctívala bohyně Země. A jako by v myšlenkách si zde ta holčička vytvořila posvátný háj, jehož předloha se jí objevila v hlavě. Viděla to čisté místo s buky, duby, javory, lískami, břízami či borovicemi, kam přicházeli lidé, aby se zde léčili, aby zde dostávali odpovědi na své otázky, pokud chtěli řešit nějaké problémy nebo činit důležitá rozhodnutí. Každý strom v tom háji byl posvátný a jako by posílal lidem ty správné myšlenky. Viděla, jak přirozeně zde lidé nabírají sílu a čistí své duše, které jsou nesmrtelné.

Ó, duše nesmrtelná mnoha převleků, kolik slzavých i krásných údolí už jsi přešla? A kolik jich ještě máš projít?

Na vrcholu se také nacházely zbytky hradiště, ale zůstávaly většině turistů utajeny. Skalní útvary zde byly nenápadné a jakoby nezajímavé, dobře ukryté. Občas se jí podařilo strávit zde čas úplňku nebo novu. A rozhostil se v ní klid, slovy nepopsatelný, ničím nenarušitelný, tak velebný pod tou oblohou a klenbou všehomíra. A také zde svým vnitřním zrakem viděla bílého jednorožce, který se objevuje na místech zvláště čistých. A také se jí jakoby z mlhy objevila dívka, snad to byla ona sama, která se učila v druidské škole, ale bylo to jinde než na Malém Blaníku. A pak ta dívka byla poslána k muži a cítila, jak stále vzpomíná na své bezstarostné a radostné dětství a mládí, kdy běhala po lese, a jak se jí v tom novém drsném domově stýská. Ale pak si tam zvykla, byla přece se svým mužem a jeho domov se stal jejím domovem.

Druidové nepotřebovali stavět něco tak přebytečného jako chrámy, když se scházeli v posvátných hájích. A přece na Malém Blaníku byla postavena kaple zasvěcená Máří Magdaleně, Ježíšově družce a snad jediné žačce, která jej opravdu tehdy pochopila. Církev, která vytvořila křesťanskou náboženskou ideologii a učení Krista vlastně zneužila, ničila „pohanská“ místa a stavěla na nich své svatostánky. A na těch místech lidem, kteří sem byli zvyklí chodit, pozvolna vlévala do hlav nové náboženství. Ale učila církev opravdu bezpodmínečné lásce jako Ježíš? Nebo jen vytvořila hřích a manipulovala vinou?

Sama to moc dobře znala, neboť pocházela z věřící rodiny a byla v dětství nucena chodit do kostela, jak ten strach z viny lidi spoutává, jak se navzájem i sami sebe odsuzují za úplně přirozené chování, protože podle pana faráře je vše přirozené hřích. I když byla povahou rebel a proti všem pravidlům se bouřila, přece jen jako dítě to prostředí nasála a trvalo jí dlouho vše ze sebe vykořenit. Ještě i své první dítě dala pokřtít, protože se bála, že se nekřtěňátko nedostane do nebe. Dítě totiž bylo nemocné, bála se, že také umře, jako jí předtím umřela máma, sestra a málem i bratr.

Chvilku pobyli jsme spolu,
a už musíme od sebe,
do nebe.
Vzkaz, dušičko, pro tebe:
Zase se sejdeme.


Zvláštním řízením osudu pozdně barokní kaple sloužila svému účelu jen čtyřicet let, a pak její sláva pohasla a byla zavřena nařízením císaře Josefa II. v rámci jeho osvíceneckého tažení proti náboženské mystice. Opuštěná stavba začala chátrat a pomalu se rozpadávat a nikdo už ji nikdy neopravil, až se proměnila ve zříceninu, kam už nebylo úplně bezpečné chodit, protože se kdykoli mohly uvolnit cihly ze zbylých obvodových zdí. Blanická kaple měla zajímavý půdorys, v němž se opakovalo schéma osmicípé mariánské hvězdy či osm plátků růže, byl to vlastně osmiúhelník komponovaný do elipsy. Pod sakristií přilehlé k severovýchodnímu bloku bývala ve skalní puklině krypta, vytvořená úpravou přírodní jeskyně, jež měla připomínat pokání Marie Magdalské v hlubinách země jako poustevnice.

Uprostřed zříceniny kaple rostl mohutný, asi dvě stě let starý smrk, jehož rozložité větve vlastně tvořily střechu a který prý zasadil zde žijící samotářský poustevník Antonín Zeman, podle pověsti zdejší bývalý kostelník, proto, aby tam nebyl sám. Vyprávělo se, že jeho duch stále obchází po ruinách a hlídá ukrytý poklad. Že by ten pověstný kalich? A někteří lidé prý toho poustevníka opět zahlédli.

Hospodařící zde katolická církev má v plánu ty zdi trochu zpevnit pro větší bezpečnost jí pořádaných poutí. Jak však může místo síly patřit nějaké církvi, nějakému náboženství? Ale na druhou stranu svou úlohu zde ta církev v dějinách sehrála a její přínos možná nebyl pouze špatný, jak by se na první pohled mohlo zdát.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
18.09.2022 09:39

685 47 952 
XII. Menhir Přítel
 
„Holčičko, boží dílo je bezedná studnice poznání a má vlastně současně tři dimenze, které jsou neoddělitelné a můžeš je chápat jako hmotné, energetické a spirituální vlastnosti přírody,“ uslyšela hlas ve své hlavě, zrovna když byla opřena o menhir Přítel pod Veřejovou skálou. Ještě mnoho lidí však v té době bylo přesvědčeno, že příroda je omezena jen na hmotnou dimenzi. Ale postupně i vědci připouštěli energetické procesy, které působí za ní, avšak spirituální rozměr přírody stále většinou popírali. Nebyla určitě žádná náhoda, že se v té době mezi lidmi znovu probouzel zájem o neviditelné síly přírody, které si v dávnověku zosobnili a nazvali božstvy, a tím pádem i o silová místa.

Menhir, ten upřímný, velmi přímý přítel, působící dojmem velké síly, byl druidy.cz vztyčen před několika lety. V dávné době býval rituálním menhirem, ale pak, s úpadkem společenství lidí, byl odstraněn a ležel shozen pod rituální plošinou. A vybavily se jí čarodějnické rituály a Jan Hus, který lidi ve své době od návštěv Blaníku odrazoval. Děkovala těm druidům za opětovné vztyčení toho přijímače kosmické energie a posílení, ochrany a harmonizace okolního území. Význam menhirů spočívá v odlišné interakci s okolím, neboť jsou z jiného materiálu než okolí, je to vlastně obdoba asymetrického kondenzátoru a jeho silových účinků.

K menhiru často přicházela jen tak pobýt, vnímala jeho vznešenost, a tak mu začala říkat Kníže. Ano, byl to její kníže, a ona byla kněžna. A jako muž vstoupí do ženy, a stanou se jedním, tak ten kámen po nějaké době vstoupil do ní, a ona se najednou stala tím menhirem chodícím po zemi. „Přece nemohu být kamenem, vždyť jsem člověk,“ bránila se. „Přece nemohu být studeným kamenem, mám hřejivé srdce, přece nechceš, abych zkameněla,“ nemohla pochopit, co to má znamenat. A ze všech stran uslyšela hlasy: „Rozhlédni se a dívej se pořádně, kolik nás tu je.“ A viděla slunce, oblaka, skály, stromy, prameny, zvířata a rostliny. A viděla, že jsou to živé bytosti a jaké krásné dohromady tvoří organické spolupracující společenství.

A zase slyšela ty hlasy: „Ale ty máš to nejdůležitější, v tvé hrudi tluče lidské srdce, a to srdce musíš otevřít, až se rozehřeje, a oživí ten kámen.“ A ona pochopila a přijala. A středem její bytostí se stalo to srdce v hrudi bijící. „Aha,“ zaradovala se, „a tvořivou sílu mající.“ „Ano, jsi tvůrce, člověk je tvůrce! Jen si to musí znovu uvědomit, že je současně Stvořitel, Tvoření a Stvořené,“ učili Blaničtí učitelé. „Člověk je tedy vlastně sám Bůh,“ napadlo ji. Ale v té době slovo Bůh bylo zprofanované různými ideologiemi, kdekdo ho hledal, vysvětloval, a tak raději používala označení: „Je, co je,“ vše a nic současně.

Jak pojmenovat to něco,
co za krásou vnějších forem je?
snad hluboká podstata,
pravda,
láska…
Zkrátka: Je, co je.


A to místo v její hrudi se stalo prázdným prostorem a viděla, jak se vše pouhým záměrem, myšlenkou tvoří z ničeho. Až se ulekla, když jí došlo, že lidé si vlastně svými myšlenkami tvoří svou realitu. A cítila ty nekontrolované, strachem ovládané myšlenky lidí. Už se nedivila, proč svět byl takový, jaký byl. Vždyť si ho lidé svými myšlenkami takový stvořili. Ale to znamená, že ho mohou svými myšlenkami zase změnit.

A už jí neříkali Holčičko, ale Kněžno.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
19.09.2022 19:24

685 47 952 
XIII. Překonávání strachu
 
„Přijď na noc!“ dostala příkaz. „Taková Kněžna se přece nesmí ničeho bát,“ zazněla přátelská výzva. „Chceš-li být kněžna našeho knížete…“ Chtěla ale Libuška být nějakou kněžnou? Ráda byla tou holčičkou, spontánním a rozpustilým dítětem. „A takovou si kníže vybral?“ musela se sama sobě smát. A jak trpělivě čekal, až dozraje z dívky v ženu! V blízkosti menhiru Kníže bylo i několik dalších menších menhirů, z nichž většinu si pojmenovala, vlastně jí tak nějak samy řekly své jméno. A tak tam zpočátku měla svou chůvičku z dětství, aby se na novém dvoře necítila tak sama, byl tam i dvorní šašek, který si z ní vždy utahoval, ale byli tam i takoví, kteří ji neviděli tak rádi, ale museli ji respektovat, když si ji Kníže vybral.

Jít sama za tmy do toho blanického lesa? To se jednoduše řekne, ale není to zas jen tak, a už vůbec ne na povel. Pomalu se tedy osmělovala, zůstávala tam vždy o chvilku déle a déle. Později jí došlo, že ji vlastně Blaničtí učitelé vedli k tomu, aby překonávala strach. Proč? Protože přece myšlenkou se tvoří realita. „Sem nikdo nesmí chodit se strachem, protože každá myšlenka na Blaníku je posvátná,“ zaslechla ve své hlavě.

I temný les mluví jasně:
Jsi-li ve svém středu,
nic nenaruší tvé krásně.


A těch důvodů ke strachu bylo tolik! Kolik jen bylo zaznamenáno zkazek, že se na Blaníku zjevovaly temné postavy, že v Blaníku lidé zmizeli, a když se navrátili, tak brzy zemřeli, jaké že to hlasy a dunění se z Blaníku ozývalo... A jakpak může sama žena chodit v noci po lesích? Zpočátku, jen když zahlédla někde nějaké světélko, nějaký zvláštní zvuk, tak pelášila pryč. A ten černý pes, co se tam v noci probíhal…

Neznala noční les, natož ten blanický. Jen když bylo nejhůře a nechtěla riskovat, že by si ve tmě třeba vyvrkla nohu došlápnutím na neviditelný kámen, si rozsvítila baterku. Jinak nechtěla tím světlem obtěžovat obyvatele nočního lesa a narušovat jejich způsob života. Kolikrát slyšela: „Už jdi pryč, noční les ještě není pro tebe.“ Vždy uposlechla a odešla. Ale postupně si na ni ten noční les zvykal a ona si zvykala na něj, začínali se znát.

„Když se tedy bojíš, vem si s sebou pantera,“ poradili jí. A tak chodila se svou černou pumou, panterem, toho se přece každý bojí. A ten panter už se od její pravé nohy nehnul, věrně ji doprovázel všude, vnímala jeho přítomnost nejen v lese, ale vlastně stále, i v noci hlídal vedle její postele. Zvykla si na jeho přítomnost, milovala jej, často se s ním mazlila.

Až jednou, přesně o půlnoci, kdy les osvětloval měsíc v úplňku, to konečně dokázala. Objímala svého Knížete, a vtom se zvedl vítr, který si pohrával s jejími vlasy, a v těch vlasech cítila svatební závoj, kterým ten vítr ladně pohupoval… A po té svatební noci se stala matkou. Cítila, jak pod jejím tlukoucím srdcem se rodí dítě, nový život. A byla šťastná. Měla přece silného muže, který ji i dítě ochrání, nemusí se ničeho bát.

A napadlo ji, jak by ženy kvetly, kdyby se cítily v bezpečí a chráněny. A padl na ni smutek při pohledu do údolí. A vzpomněla si na bolest a strach, když musela nechávat své děti dlouho doma samotné, protože daleko dojížděla za prací. Některé ženy v té době už byly jen výkonnými pracovnicemi zotročenými systémem. Anebo ve snaze uspět v konkurenčním prostředí se chovaly jako muži. Lidé se musí vyléčit! Až se vyléčí ženy, přijmou a vyléčí své muže a dohromady budou milovat a vychovávat své děti, které už budou zdravé. A až se vyléčí lidé, vyléčí se i příroda.

V tom čase rychle se množící počet a rozsah přírodních katastrof pomalu nutil i zatvrzelé racionalisty k zamyšlení, zda za nimi nevězí nějaké poselství. Poslední generace již nežily v bezprostřední blízkosti s vnější a vnitřní přírodou, jako by s oběma úplně ztratily kontakt, a proto svět byl v nerovnováze, která se projevovala jako osobní, společenská a ekologická krize. A jen ta příroda to přece umí dát do pořádku, a proto cesta z globální krize musí jít podle ní.

A jako na Malém Blaníku k člověku mluví Země, na Velkém Blaníku zase Nebe. A úkolem člověka je spojit zemi s nebem, tedy uvést do souladu svou hmotnou a duchovní stránku a na tomto základě chránit vše živé. Nespojí-li, zhyne jako již mnohokrát. A je fakt co dělat, protože cyklus horka, za nímž rychle následuje doba ledová, je již zde.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
20.09.2022 11:01

685 47 952 
XIV. Vstup do jiné dimenze
 
Za Knížetem chodívala kolem Veřejové skály, o které se vyprávělo, že je vchodem do hory a skrze ni prý vyjede vojsko blanických rytířů. S pověstí o vojsku, které v hoře v jakémsi hibernovaném spánku spí a vyrazí do boje, až bude českým zemím nejhůře, přišel kdysi sedlák a samozvaný prorok Mikuláš z Vlásenice u Pelhřimova. Podle něj to vojsko, které kdysi po lítém boji zmizelo v hoře, vedl Zdeněk ze Zásmuk. Nebo jakýsi mlhou zastřený Stojmír? To až Alois Jirásek v nověji zpracované pověsti ve svém obrozeneckém zápalu dosadil do čela blanických rytířů svatého Václava, knížete a patrona té země české. A kdo jej vlastně do té role předurčil? Nebyl spíše jeho bratr Boleslav zakladatel české státností? Kdo měl zájem tak závojem zahalit české dějiny a vymyslel tu bratrovraždu? A kdo vlastně byla babička obou bratrů svatá Ludmila? A jak to bylo s její vraždou?

Jak se ty dějiny stále znovu a znovu podle potřeby přepisovaly!

Z literatury dále zjistila, že blaničtí rytíři zřejmě měli více pluků, protože podobné pověsti o vojsku spících bojovníků se vyprávěly i o jiných místech v Čechách, například o Oškobrhu u Poděbrad, o Kunětické hoře u Pardubic, o šumavském Boubíně, o moravském Hostýnu a rovněž o vyšehradské skále v Praze, kde prý jim velí sama kněžna Libuše. A nejen v Čechách, ale pověsti se vyskytovaly v celém keltském světě, takže prapůvod lze připsat zřejmě právě jim.

Název Blaník mohl být pozůstatek keltského boha boje Belena. Ale spíše se jí líbilo keltské označení Blaniac, znamenající světlý, bílý, čistý, průzračný. Bylo ale obtížné odlišit, co v té české kotlině bylo přínosem slovanským či germánským a co bylo zděděno po Keltech, kteří také nepřicházeli do liduprázdné krajiny a přijímali podněty od místního obyvatelstva.

Vzpomněla si na starou keltskou legendu o hlavě hrdiny Brana, Havrana, která byla pohřbena v nitru Bílé hory, aby tam navěky střežila bezpečnost Bílého ostrova Albionu, neboli Británie. Bílá souvisela se skutečnou bílou barvou křídových útesů a současně s bytostmi zvanými bílí, albi, elfi. Tito elfové měli svá království ukrytá v dutých horách. Mohl do nich někdy vstoupit i smrtelník, ať už nedopatřením, nebo jako odvážný hrdina, který přicházel žádat bytosti z jiného světa o pomoc. Ačkoliv byli elfové nevyzpytatelní, měli jistý smysl pro spravedlnost a ve skutečně závažných případech pomoc neodmítli, což si však nechali zaplatit cenou nejvyšší. Když se někomu podařilo fyzicky se vrátit z duté hory, zanechal v ní už navěky část své duše.

A z hory se občas ozývaly zvláštní zvuky. Že by mytická kněžna Libuše měla nějakou souvislost s Ginevrou? Proč ji to napadlo?

A co když v hoře neprodlévali rytíři, ale ti druidové, kteří si kdysi tu nenápadnou skalku vybrali, aby tam dobrovolně odešli? A že by se zase po mnoha a mnoha letech vrátili? Nebo tam byli stále, ale jejich hlasu nebylo dopřáno sluchu?

Kdysi se prý v blízkosti Veřejové skály, jejíž název vlastně znamená veřej, zárubeň, futro, ocitla dívka, kterou neznámý muž požádal, aby šla do hory uklidit. Dívka tedy šla a v úžasu spatřila mohutné klenuté stropy, ustájené koně a pospávající vojáky. Poklidila, jak slíbila, a skálou opět vyšla z hory ven. Při návratu do vesnice se jí lidé ptali, kde celou dobu byla. Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že za tu chvíli, co poklízela, venku uběhl celý rok. Dívka za tři dny zemřela. Od těch dob se vyprávělo, že v Blaníku běží čas mnohem rychleji a den tady znamená rok uvnitř hory. Nebo se také vyprávělo o kováři, který měl v Blaníku okovat koně a jako odměnu dostal pytel smetí, který však měl otevřít až doma. Kovář pytel vysypal nedočkavě hned, jak vystoupil ze skály, našel však jen hromadu smetí. Doma, kde ho již rok oplakávali jako nezvěstného, našel na dně pytle tři zlaťáky. Rychle se ke skále vrátil, ale našel jen smetí. Kolovala i historka o dvou dětech, které se ztratily v blízkosti Blaníku a několik dní byly nezvěstné. Když se vrátily domů, líčily ustaraným rodičům, že se najednou ocitly v podzemí, kde si hrály se skřítky a vílami. I ony měly dojem, že byly venku pár hodin. V jeden čas se historky množily takovým tempem, že katolická církev zakázala jejich šíření a pátrání na Blaníku.

I usedla žába na pramen a ucpala díru pro utajené tajemství.

Existovala zde tedy zvláštní energetická anomálie, umožňující fyzický přechod do jiné dimenze. Individualita každého člověka, jeho společenská orientace, duchovní vyspělost a myšlenkové bohatství však způsobovaly rozdílnost ve vnímání jednotlivých prožitků a jejich zasazení do dějového rámce.

I nacisti a jejich tajná společnost Thule se o Veřejovou skálu zajímali. Uchvátila je zejména idea, že Němci jsou vlastně potomci rasy mimořádně vyspělých Árijců, kteří prý pocházeli z Tibetu, z podzemní říše Agartha. Nemilosrdná a krutá druhá světová válka, která stála životy desítky milionů lidí, se vedla nejenom na souši, ve vzduchu, na moři a pod mořem, ale tuto válku vedli také mágové, okultisté, svobodní zednáři a další tajné společnosti, jako i skupina Annabe, která měla hlavně s pomocí archeologie a antropologie dokázat nadřazenost takzvané nordické rasy.

Ale i v novější době bylo občas tu a tam slyšet o člověku, kterého prý našli na Blaníku v bezvědomí a museli ho křísit. Ale každý takový prý zarytě mlčel. Nebo zas nejeden syn viděl záři nad Blaníkem bezprostředně po smrti svého podblanického otce.

A o horu se zajímali též mnozí ufologové, neboť prý nad ní byla pozorována tajemná světla, pohybující se objekty či světelný paprsek, směřující kamsi do nebes.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
21.09.2022 09:14

685 47 952 
XV. Sídlo čaroděje
 
Noční procházky a vůbec tmu si tak oblíbila, že dokonce chtěla žít obráceným způsobem – ve dne spát a v noci bdít. Jak ten noční život byl zajímavý! A jak ten denní se svými běžnými starostmi a povinnostmi naopak tak nudný, že by jej klidně obětovala a prospala…

Dokonce absolvovala týdenní pobyt ve tmě ve stavbě tvaru pyramidy. Věděla, že v té tmě člověku vplouvá do mysli jeho podvědomí, ukazují se věci, které do něj úmyslně či neúmyslně zatlačuje. Jak byla udivena, když po pár dnech již nepobývala ve tmě, ale ve všudypřítomném světle. A jak se podivila, když se před ní objevily dvě bílé pyramidy. Později jí došlo, že to byly Blaníky.

Na Blanících bylo stále co objevovat. Chtěla zde strávit i přechod ze starého do nového roku. U rozhledny se však na Silvestra konala jakási hromadná akce a celý Blaník, nejen parkoviště, byl obležen auty. Musela tedy zaparkovat na jí dosud neznámé cestičce vedoucí do lesa, a tím pádem touto náhodou došla ke skalnímu útvaru, který jí do té doby zůstával utajen. To místo se jí zalíbilo a jako by ji zvalo strávit tam noc. Od rozhledny se však ozýval hluk, oslavy byly v plném proudu, a tak jela pryč.

To místo ji ale znovu vyzývalo: „Přijď tedy jindy na noc!“ Bylo to tak neodbytné volání, že hned následující večer, na Nový rok, se tam vypravila. Šla jako vždy s panterem a k té skalce přicházela zrovna, když zapadalo slunce. Byla tím pohledem tak unesena, že jej chtěla mít na památku vyfocen. Když se pak druhý den na fotku podívala, viděla na kameni obličej kněžny Libuše, nebo z jiného úhlu pohledu dvě postavy stojící proti sobě – muže a ženu.

A na té skalce zůstala až do noci, kdy vnitřním zrakem viděla jakéhosi velikého černého mága. „Vždyť ale magie je jen jedna,“ pomyslela si. „Vždyť vždy záleží jen na úmyslu, záměru.“ A ten černý mág se postupně zmenšoval a jako by říkal, že pro černou magii už v tomto světě není místo. Pak zmizel úplně. Nazvala si tu skalku pro sebe Sídlem čaroděje a pomalu odcházela. Panter tam ale zůstal, už s ní nešel.

A tak se musela naučit v lese chodit bez pantera. Ten bydlel na té skalce, a vždy když přišla na Blaník, jako by ji odtud zdravil. A od toho dne ji doprovázela puma plavá, která jí sice vždy byla nablízku, ale spíš jako by ji hlídala a dbala na to, aby se jí nic nestalo. Věděla, že mladé pumy se naučí využívat svou sílu a přednosti teprve poté, co se dopustí omylů a chyb. A jako by jí ta puma dávala najevo, že již dospěla, že už může chodit sama, protože se poučila, a jako by říkala: „Už na to máš, dokážeš to.“ „Okolí se to ale asi moc líbit nebude,“ pomyslela si.

Tančíš, jak společnost píská?
Tak hlasitě vříská…
Nebo tančíš na hudbu, jež vychází z tebe?
Snad z nebe…

 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
21.09.2022 09:22

685 47 952 
XVI. Vzkaz z Blaníku
 
Jak pravidelně chodila do blanické přírody, začaly ji cíleně přitahovat výrazné kameny a skály, neboť v nich viděla zvláštní obličeje, jež byly jaksi oživené. Posadila se k nim a naslouchala, co jí chtějí říct. Samozřejmě nemluvily slovy, a tak se učila být této komunikaci přístupná a pochopit. A toto učení ji velice bavilo. Kolik turistů však bez hlubšího zamyšlení minulo veřejně označenou skálu Jana Očka z Vlašimi, prvního českého kardinála, rádce a důvěrníka Karla IV., donátora umění…

Na Blaníku, a zvlášť na Veřejové skále a v jejím okolí, však viděla obličeje mnoho mužů, možná těch rytířů, ale viděla třeba i Jana Husa či Jana A. Komenského, učitele národů, kterého milovala snad nejvíc. Dokonce si přečetla jeho Labyrint světa a ráj srdce a genialitou tohoto zásadního díla byla ohromena. On snad psal o ní? Jeho Poutník byl vržen do světa vybaven brýlemi mámení. Vše viděl a vše kritizoval. Chtěl sejít ze světa a skončit život pro špatnost, která byla všude. Ale duchovní podstata mu v tu chvíli radila: „Vrať se, odkud jsi vyšel, vrať se do svého srdce.“ Byla to veliká milost a poutník již omšelý, potrhaný a světem pošpiněný se navrátil do sebe, a tam uviděl nápisy: Čistota, pravda, krása, naděje. A zalíbilo se mu tam. Pak se zas vrátil do světa, ale už se díval jinak, mezi lidmi nacházel takové, kteří navzdory okolnostem byli pro druhé posilou a světlem. A v druhém obrácení pak vzdal hold božství v člověku, které celý svět velmi opravdově a rozumně řídí.

Na Blaníku se zkrátka sešla samá „lepší společnost“, a tak zde nemohl chybět ani Švejk, prý duševně chorý, či snad taktéž geniální, jehož pochopila a ocenila až v dospělosti. Jak si ti Češi vždycky dokázali pomoci humorem! Ale jak také někdy jen švejkovali, a skutek utek...

Většina „geniálních“ myšlenek, jak se jí smály její děti, a také většina jejích básniček ji napadala na Veřejové skále, místě, které na Blaníku navštěvovala nejčastěji. K té bráně do jiných světů ale vždy měla veliký respekt. Seděla na ní i o Velké noci a čekala, co ji napadne. Jak se divila, když v hlavě uslyšela melodii písně Kde domov můj a vnitřním zrakem viděla napsaná slova její nové sloky. A v té tmě je zaznamenala do notýsku, který s sebou nosila, aby je nezapomněla a předala lidem té země.

Z Blaníku zas
je slyšet hlas:
Lidé, páteř narovnejme,
hlavu a srdce neztrácejme,
moudrost předků vraťme zpět,
našim dětem chraňme svět.
Vždyť je to tak krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj.

A jako by v pomyslných rozích čtverce stáli kolem ní Perun, Lada, Veles a Živa a vytvořili mezi sebou jakýsi světelný sloup.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
26.09.2022 08:47

685 47 952 
XVII. Supervulkán pod českým kráterem
 
Naděje Čechů v záchranu blanickými rytíři a ochranné působení Blaníku však tento národ udržovalo v celé jeho historii v určité pasivitě za pásmem pohraničních hor z každé strany. „Zkrátka čeští Honzové,“ napadlo ji. Ale byl on ten český Honza opravdu tak hloupý?

Čas od času, když se v hlavní mase národa objevilo čisté úsilí nebo když byla ohrožena jeho existence, se zde ovšem objevila duchovní síla, která byla spoutána v době, kdy církev ničila „pohanská“ místa a stavěla na nich své svatostánky. Bylo to například v husitské době. A že i nyní dozrál čas, aby lidé společnými silami tu sílu otevřeli, o tom nepochybovala.

Jen stále nespoléhat na pomoc zvenčí, jen už konečně dospět a převzít za sebe sama odpovědnost! A připadalo jí, že vlastně příběh jejího současného života tak nějak kopíroval příběh a vývoj toho národa v srdci Evropy. Jen už si konečně začít věřit! „Nikdo nás nezachrání, budeme se muset zachránit sami, my jsme ti blaničtí rytíři!“, zakřičela z hory do údolí.

My a rytířské ctnosti v nás! Opravdu se ale probudí, až bude nejhůře? Opravdu to musí dojít tak daleko? Kolikrát v historii už byl ten národ decimován svými silnějšími sousedy či jinými mocnostmi, a lidé mysleli, že už hůře být nemůže. Blaničtí rytíři však stále spali. Lidé vlastně ani nevěděli, co to znamená, to „nejhůře“.

Podle prastaré tradice velká část té země ležela na sopce, supervulkánu, prý největším na světě, naštěstí však spícím hluboko pod zemským povrchem. Země skrze sopku dávala české kotlině prazvláštní sílu a lidé zde žijící byli obdařeni vzácným nadhledem, humorem a duchovní silou. Podle starých tradic jsou prý osudy lidstva předurčovány ději v české kotlině a vše, co se zde stane v malém, se bude šířit po celé planetě ve velkém. Podzemní oheň dřímá hluboko, je však připraven v nouzi nejvyšší vyjít na povrch k obraně české země. Ó, kolik informací se dalo zjistit na internetu, a kolikrát protichůdných! Tak proč by se vlastně měli lidé namáhat si najít jiný zdroj?

Při pohledu z výšky bylo patrné, že česká kotlina si uchovávala obrovský kruhový obrys, lemovaný hraničními pohořími. Byť většina geologů tvrdila, že kotlina vznikla koncem prvohor v důsledku variského vrásnění, podle některých odborníků šlo o kráter vzniklý pádem obrovského meteoritu. I vznik žuly mohl být způsobený impakty z kosmu takovým mechanismem, který šokovým stlačením způsobil rekrystalizaci směsi, která podle původní teploty měla velké, nebo malé rovnoměrné krystaly. Pravidelné struktury by pak mohly celkem snadno ovlivňovat psychosomatiku člověka. Kráter mohl vzniknout i sopečnou činností, podle tradice však nehrozila opětovná exploze, ale naopak spící vulkán tu kotlinu chránil.

Sopky odedávna vzbuzovaly respekt a některé národy je ještě v současné době považovaly za posvátné, za sídla mocných bytostí. Lidé v blízkosti nich žijící byli vždy vydáni na milost a nemilost tomu, kdo vládl podzemním silám, a pokud ve společnosti začala převládat zloba a násilí, vulkán se probudil a zničil vše ve svém okolí.
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele)
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Hana   
28.09.2022 20:53

685 47 952 
XVIII. Životodárná voda
 
Při svých procházkách objevila na Blanících několik pramenů a studánek. Jak moc jí ta voda chutnala, jak moc ji vždy osvěžila, očistila a jakoby obnovila a nabila energií! Připadala jí skoro až léčivá. A ona léčivá opravdu byla, hlavně pomáhala při nemocné psychice a člověka jako by harmonizovala. Řídila se příslovím „Kdo chce rozumět podstatě vody, musí ji pít.“ A tak pila tu čerstvou pramenitou vodu přímo z Matky Země a byl to pro ni obřad spojující ji s kořeny života. Jako by to místo, kde voda proudila ze země, bylo branou, cestou do hlubin vlastního bytí.

A ten pramen u potoka Brodce, tam byla voda přímo „kojenecká“. Potok Brodec milovala, často se u něj zastavila a poseděla na břehu, nechala se proudem jen tak unášet, či naopak strhnout, a hlava byla rázem čistá. A kolem toho potoka kvetlo tolik kvítí! Jak vždy po té dlouhé zimě čekala na první známky nového života, nemohla se nasytit pohledu na sasanky, fialky, blatouchy. Ten potok se vléval do řeky Blanice, podél níž se někdy jen tak toulala a viděla, že řeka je stejná jen krátkou chvíli, že voda teče dál a dál. A pochopila, že dvakrát do stejné řeky člověk nevstoupí.

Vodu, ten živel citů, vnímala i na vlhké Rytířské louce v sedle mezi Blaníky. Uprostřed byla tůňka s lekníny, kuňkaly tam žáby, daly se tam pozorovat vážky, na nichž podle pověstí létali přírodní duchové a o nichž se dříve věřilo, že jsou to poslední potomci draků, kteří se zmenšili, aby unikli řádění drakobijců. A začaly se jí v nitru otevírat vrstvy, které znala ze snů. Kde se vážky vyskytovaly, byla příroda z větší části dosud zdravá.

Někdy došla až k Velkému a Malému Býkovickému rybníku pod Malým Blaníkem, kterým se říkalo Jordán a Jordánek. Zde zůstávaly vhodné podmínky pro život mnoha druhů rostlin, hmyzu a obojživelníků, tehdy již ohrožených. A zažila kouzlo zdejších bažin, večer, když pršelo, nebo se nad nimi vznášely závoje mlh. A její bosé nohy po ránu chladily krůpěje rosy na mokřadní louce kolem rybníků. A cítila, že každá molekula vody je spojena s celkovou vodní masou na Zemi.

Hladina rybníka nebeskou klenbu odráží,
nenese ega závaží,
zrcadlí jen
v noci noc, ve dne den.
Její zrcadlení je věrné:
Jednou slunce, jindy zas mraky černé.

„Vodní systém na zemi je vlastně taková obrovská komunikační síť s nepředstavitelným množstvím informací, nebo spíše zpráv, které se v in-formace změní, jen dojdou-li pochopení, které slučuje a předává dál, pracuje tedy jako její vědomí,“ napadlo ji. „A řídí životní procesy.“ Ano, myšlenky ji napadaly, přepadaly. To znamená, že jsou někde jinde než v hlavě? Takže se hlava musí nejprve vyprázdnit, aby se poté naplnila?
 
Přílohy jsou dostupné pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat 
 


(Dostupné jen pro přihlášené uživatele) 
 
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečteno

Str.: 1, 2  

Vlákno je uzamčené.
V této sekci možná naleznete
druhé vlákno určené pro diskuzi


 
Omforum.cz   |   Nápověda   |   Pravidla fóra   |   Podpořte chod fóra   |   Vytvořil: 2015-2024 Adam Benda
 
 
CC BY-NC-ND 3.0 CZ
Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 3.0 Česká republika License