Diskuzní prostor k vláknu "Střední cesta - hledání a následování" a celkově k tématu vyváženosti v našem životě a myšlení
Str.: 1, 2, 3, 4, 5, 6 Psát příspěvky můžete po přihlášení
Poslední příspěvek z předchozí strany:
Adam
V tomhle místě bych byl o chlup opatrnější. Ego je naší nevyhnutelnou součástí a primárně
tu j...
Crabat 18.09.2024 14:33 Bydliště: Krušné hory
73
10
51
Vím, jak to myslíš, ale to je opravdu na delší diskusi, tak se k tomu později ještě vrátím. Teď mě povinnost volá jiným směrem. Prozatím.
0
1
Had 18.09.2024 16:15 Bydliště: Tam kde hřmí stihačky
1533
90
1473
Je mi podivné, že mnoho lidí vidí jak podstatné jsou znalosti, zkušenosti a hlavně z jakého ůhlu na to hledí. A vůbec je nevzrušuje jak je možné že na některé téma vůbec nereagují a u jiných přímo nadskakují.
Například takové EGO. Co si pod tím kdo vlastně co předtavuje? A co to skutečně je? A existuje vlastně?
Vím že provokuji, ale jak jiának vyvolat pohyb?
0
0
Samotný příspěvek lze zobrazit pomocí adresy: (Velmi spolehlivé a lze se pak spolehlivě dostat k příspěvku do příslušného tematického vlákna)
Otevřít příslušné tematické vlákno a narolovat na tento příspěvek lze pomocí adresy: (Ve výjimečných případech může fungovat s problémy)
Otevřít příslušné tematické vlákno na začátku lze pomocí adresy:
Crabat 19.09.2024 21:54 Bydliště: Krušné hory
73
10
51
Především bych chtěl říci, že pojem Ego má dva významy: Ten první je latinské Já a druhý lidový vyjadřuje tendenci k egu, tedy sobě. Odtud potom byly odvozeny odstupňované výrazy jako je egoický, egoistický, egocentrický, egoobsesivní, až egomaniakální. Každopádně tím vyjadřujeme vždy nějakou negativně zabarvenou vlastnost člověka směrem ke svému chtění. Avšak ani prvotní pojem Já není jednoznačný a má dva významy: "Já" jako proces vnímání. Uvědomuji si, chápu souvislosti, myslím, spojuji významy dohromady, tedy žiju, jsem. A "já" ve smyslu centripetálním, učím se, poznávám, stahuji věci a procesy směrem k sobě, abych je mohl uchopit, rozklíčovat jejich podstatu, vyznat se v procesech, jež mě obklopují, zorientovat se ve světě. Odtud vidíme, že "Já" je vlastně vyjádřením vědomí, zatímco "já" je dostřednou tendencí něco obsáhnout, naučit se, vztáhnout to k sobě, abych pochopil.
Zde, od malého "já" již je jen nepatrný krůček k jáství, tedy tendenci si něco přivlastnit. Tudíž onoho lidového výrazu pro ego a s ním spojených různých stupňů egoismu. Existuje jen jediný opak pro ego a tím je láska. Ego vždy pracuje centripetálně, dostředně, zatímco láska vyzařuje centrifugálně, tzn. ze svého středu ven směrem k někomu, něčemu.
Co se týče onoho prvotního výrazu "Já" tedy vlastně vědomí, tak i tam rozlišujeme dva významy: vědomí člověka, subjektu, které je dáno jeho inteligencí, vnímavostí, představivostí, emocionálním nábojem, zkušeností a právě schopností lásky; oproti tomu pak rozeznáváme Vědomí, které je absolutní, na prostoru a čase nezávislé, všepronikající, vždy přítomné a je prvotní hodnotou povstávající z Neprojevu coby Sat Čit Ánanda (Vědomí Bytí Blaženost). Toto Universální Vědomí je pak důvodem veškerého projeveného světa, vesmíru a tím i nás. Naše vědomí, tedy "Já" povstává až skrze toto Vědomí a je na něm přímo závislé, je jím tvořené, existuje díky Němu.
Představme si to jako matrici vloženou do naší psýché. (Něco jako BIOS v počítači.) Bez této matrice do nás vdechnuté, by nedošlo k žádnému propojení nervových drah, tudíž žádné myšlení, vnímání, pociťování by u nás nenastalo. Až teprve na ní, na tomto základu, může vzniknout vlastní vnímání subjektu, můžeme se něčemu naučit a poznávat prostředí kolem sebe. A všechny tyto vzruchy, jak je zpracováváme, vytvářejí naši zkušenost, naši individualitu a specifický postoj k životu. Odtud hovoříme o našem bytostném středu. Jsou to vlastně energetické dráhy navzájem propojené do jakési pavučiny a všechno, co jsme se kdy v životě naučili, poznali, zpracovali v sobě, je v ní zachycené. Každým dnem přibývají nové informace, některé z nich onen bytostný střed malinko pozmění, vytvoří nové dráhy, nová propojení i souvislosti, jiné budou vyřazeny, zapomenuty, avšak potencialita středu jako takového stále zůstává. Jsme to my, naše podstata a nic na tom nemění, že podléhá změnám, chápeme sami sebe jako věčnou neproměnnou skutečnost dokud žijem, tedy budeme dýchat.
Nyní si představme, že tento náš bytostný střed na těle nezávislý, který se vznáší v prostoru někde uprostřed naší hrudi, je uvnitř dutý. Takže je to vlastně jen sféra energetických vláken protkaných mezi sebou, jež vytváří naše zkušenosti, přesvědčení, vědomosti, talent i specifiku našeho myšlení (existující skrze ono Vědomí), která je ale uvnitř zcela prázdná. A této prázdnotě přiřkli Mistři pojem Šúnjatá.
Co se pak děje, když něco vnímáme, poznáváme, uchopujeme svou myslí, vysvětluje Advaita. Tak třeba květina, díváme se na květinu. Náš bytostný střed, tedy ona energetická síť zkušeností, veškerých našich poznatků a vědomostí obalí svým pláštěm onu květinu, takže ona se tak ocitne uvnitř toho prázdna, našeho dutého středu. A odtud na ni zvnějšku nahlížíme, nyní obalenou naším bytostným středem a ze všech úhlů, směrů, energií a jejího vyzařování jí pozorujem. A protože náš bytostný střed je prázdný, proto se tam vejde každý pojem, myšlenka, předmět, energie, či jakékoli působení ať již vyzařující dovnitř anebo ven, zkrátka takto jsme schopni vnímat svět kolem nás i to, co je uvnitř, na ničem nezávislé, dokonalé, bez jakéhokoli omezení. Neboť toto jest Vědomí, Vědomí uvnitř nás, Vědomí, skrze něž můžeme poznávat, jež je samo absolutní, nekonečné i neměnné, rozžaté jako Světlo v nás.
0
1
Crabat 20.09.2024 00:00 Bydliště: Krušné hory
73
10
51
Adam napsal(a):V tomhle místě bych byl o chlup opatrnější.
Odtud se dostávám k reakci na článek:
Jak jsem se právě pokusil vysvětlit, Vědomí (tedy význam onoho "Já") není naše, nýbrž působí skrze nás. A právě toto "Já" je jediný positivní argument na pojmu Ego identifikovatelný. Co se týče malého "já", jež centripetálně stahuje významy do svého středu, aby se tak učilo poznávat svět, je důsledkem vědomí, rozžatého skrze Universální Vědomí. Tedy opět samo o sobě neexistující, ale již mající na sobě implantovanou osobnost a svobodnou vůli se rozhodnout, tj. projevit své chtění. Ovšem právě chtění je už onou negativní tendencí ega, jež může být různě odstupňována pomocí přidružených významů. Tedy odtud, kde povstává chtění, je ego vnímáno jako naše chyba, nedokonalost, kterou je nutné překonat. Až do toho chtění se vlastně jedná o Vědomí, které působí skrze nás, propůjčuje nám schopnost vnímat, učit se, poznávat, cítit a chápat, být zkrátka individualitou, která projevuje svůj talent darovaný zrozením. Ovšem i tento talent je nutné chápat jako dar věnovaný subjektu samotným Vědomím hned při narození.
Z toho vyplývá, že na egu jako takovém není zhola nic positivního (všechno, co se na první pohled jeví jako positivní, je projeveno skrze Vědomí, tudíž není to naše, nepovstává z ega), proto, a to je ten jediný důvod, má být ego v nás rozpuštěno, abychom se mohli stát plnohodnotným člověkem. Jak to kdo v sobě zpracuje, závisí od něho. Čemu uvěří anebo neuvěří, pro co si najde důkazy a tak to potvrdí v sobě, je už na něm, do toho nelze zasahovat, není možné druhého přesvědčit o něčem, co nevyvěrá z jeho zkušeností.
Jak již kdysi řekl Schopenhauer: "opak každé pravdy je stejně pravdivý", proto je možné dostat se k cíli různými cestami. Když jsem hovořil o okultismu, vím, že se snaží ego sublimovat na vyšší úroveň. Právě na rozporu duchovních a magických hodnot, jež vytváří extrémní tlak na psychiku, je to postavené. Ale není to dvojnásobně obtížná cesta, ale desetinásobně, možná spíš stonásobně obtížná. A protože dnešní člověk není zdaleka tak odolný, jako byli naši předci, a vždy si hledá snadnější cestu už z principu úpadku morálních hodnot (jelikož na nich je duchovní vývoj vlastně postavený), jeví se mi okultní forma cesty dnes v podstatě nedosažitelná. Samozřejmě záleží na jedinci a jeho předpokladech.
No a to je asi tak všechno, co jsem k tomu chtěl vyjádřit.
1
0
Had 20.09.2024 11:50 Bydliště: Tam kde hřmí stihačky
1533
90
1473
Crabat napsal(a):A protože dnešní člověk není zdaleka tak odolný, jako byli naši předci, a vždy si hledá snadnější cestu už z principu úpadku morálních hodnot
Musím pomalu od jednoduchého.
Já si myslím opak, v průměru je dnešní člověk odolnější spíše línější než předchozí generace. Vycházím z jednoduchého vztahu. Jaké změny ve společnosti zažívali za svého života předchozí generace a současná generace?
Předcházejí generace - vliv kněz v kostele, pan učitel, rodina, bohatší kniha.
Dnes – X médií, X sociálních sítí, Školství
Porovnání (Čechy):
Technologie - za generaci úplná změna technologii např.
1) zprávy
osobně roky 1000 - 1900, Telefon drátový cca 1900 - 1980, telefon bezdrát 1980 - 2000, změna telefon - přenos informací 2000 2020, změna 2020 - 2025 plus biosenzory a hlasové ovládání, 2025 projení s umělou inteligencí
Šíření informací
2) 15 století knihtisk, 18století noviny tištěné, rádio se přidalo 1923, televize se přidala 1953, internet 1992
Morálku těžko vypěstovat když místo učitele instituce školy, místo vědců spisovatelů sportovní hvězdy nebo „hvězdy“ internetu. Masáž medií plus sociální sítích. Kdo dokáže odolat?
Takže nárůst toku informací nutných ke zpracování několika násobný. A s tím nárůst snahy o ovlivnění a ovládnutí vzrostl. S tím úpadkem ale souhlasím.
Někomu se podařilo odvést pozornost člověka pouze hlavně na vnější svět. Podařilo se skrýt jeho vnitřní svět. No a kdo nezná sám sebe je snadno ovladatelný, manipulovatelný, jak geniální.
Sám sebe snadno člověk přesvědí, že nemá špatné vlastnosti. Taková pýcha a nenasytnost se závistí udělají své. A ti co toho mají nejvíc se budou nejvíce bít, že to nemají a budou okolí přesvědčovat o své svatozáři.
Jejich nižší složky jsou tím tak nakrmeny, že nechtějí nic měnit. Naopak chtějí stávající stav nadvlády udržet a rozvinout. S tím jim negativní prvky (bytosti) z okolí rády pomohou. No a spirála se roztáčí. Čím více se otevírá kanál k negativním energiím, tím více se uzavírá kanál k pozitivním energiím. No a vlastní Já je přesvědčeno o své dokonalosti a neomylnosti než dojde k zborcení takovéto struktury.
Výjimku tvoří jedinci, kteří se dostanou do vládnoucích struktur, kde mohou svůj zkreslený pohled na svoje skutečné Já rozvinout do vyšší úrovně a zapůsobit ještě více destruktivně. To ale ve svém důsledku může přinést u jiných jedinců pozitivní jev. Že změní pohled na společnost i na své Já a uvědomění si nových pohledů. Může to i podnítit přehodnocení pohledu na svět z materiálního (hmoťáckého) na duchovní pohled. V tomto procesu mohou objevit, že jejich Já je složeno z nižších a vyšších složek, které již staří kabalisté různě roztřídily a pojmenovali. No a průnikem těchto dvou složek se utváří naše Já naše osobnost.
No a tady platí to starý indiánský, kterého vlka krmíš ten vyhraje. Kdo krmí temného a kdo světlého? Toto ale pořád ještě nevede k tomu že budeme vyrovnání. jak někdo říká být ve svém středu. To je jenom začátek.
Je to v podstatě jednoduché, ale v životě již těžší.
0
0
Crabat 20.09.2024 17:37 Bydliště: Krušné hory
73
10
51
Had napsal(a):Já si myslím opak, v průměru je dnešní člověk odolnější spíše línější než předchozí generace.
Odolnost na duchovním poli je dána morálním základem, nikoli zkušeností nebo otrlostí. Zkušenost i otrlost máme neporovnatelně vyšší, než naši předci, taktéž vědomosti a rozsah kombinatoriky mnohonásobně předčí jejich dobu, ale jde o rozhodnost volby toho, co je dobré a co špatné, taktéž co jsme pro to ochotni učinit. Byly doby, kdy lidé, než by zalhali, raději volili smrt, jelikož když řekli pravdu, okamžitě následovala jako důsledek jejich postoje. Kdo by dnes byl tak pravdomluvný, pokud by ho to mělo ohrozit, či jeho rodinu, si ani nedovedeme představit. Připadá nám jako absurdita takto vůbec uvažovat. Jenomže naši dávní předci tak jednali.
Říká se, že člověk, který je za všech okolností pravdomluvný, mění tvářnost světa tím, co vyřkne. Pouhé jeho slovo stačí k tomu, aby realita byla transformována do vyšší úrovně a význam toho, co řekl, se naplnil. My si to vlastně ani nedovedeme představit, ale ti původní obyvatelé, co tu byli dávno před námi, to žili. A že to tak skutečně mohlo být, se dozvídáme od realizovaných bytostí, neboť skrze Mistry je tato siddhi naplňována dodnes.
Radža joga na prvních dvou úrovních stanovuje Jama, Nijama (zákazy, příkazy), jež adept jdoucí její cestou musí dodržet. Ovšem tohle jsou tak nepřestavitelně přísná kriteria, že žádný z lidí v dnešní době je nedokáže naplnit. Až Mistr, který se plně vzdal svého jáství, to zvládá. Zatímco před pár sty lety to byla podmínka přijetí někoho za žáka. Jsme věchýtky zmítané větrem proti těm, co tu byli před námi, a náš morální credit by těžce propadl při jejich srovnání. Ty nejlepší z nás, by vlastně ani nevpustili přes svůj práh pro jejich morálně pochybné postoje.
To, co nám dnes režiséři představují v historických filmech, je promítnutí našeho způsobu myšlení do jejich doby. Avšak s našimi předky to většinou nemá vůbec nic společného. Má to v nás jen evokovat pocit, že člověk vždycky byl mravně pokleslý, tak proč by takový nemohl zůstat dál?.. Když už ani jiní nedokážeme být.
1
0
Had 20.09.2024 19:39 Bydliště: Tam kde hřmí stihačky
1533
90
1473
Crabat napsal(a):Odolnost na duchovním poli je dána morálním základem
Ano základem je naše podstata. S tou sem přicházíme.
Ale co sní provede prvních 6let života - výchova doma a potom dalších 9let školní docházky!
Takže je zázrak, když se někdo probudí a ještě se snaží odstranit ty nánosy.
Dnešní doba má tolik lákadel, tak jakýkoliv duchovní projev je téměř zázrak.
Morální i nemorální lidé jsou v každé době, ale vždy jednají v duchu a zvyklostí své doby.
0
0
Hana 20.09.2024 20:58
740
50
1030
Had napsal(a):Například takové EGO. Co si pod tím kdo vlastně co předtavuje? A co to skutečně je? A existuje vlastně?
Čerpá ze zdroje: “The Secret of Manifestation” , kde autor knihy Paul Birnie popisuje svět, který vidíme a věříme, že je skutečný — ve skutečnosti je to ovšem iluzorní holografická projekce naší duše, která se nachází v neviditelném světě energie, který nazývá pole Jednoty, známé jako Pole nulového bodu.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
1
0
Had 20.09.2024 21:26 Bydliště: Tam kde hřmí stihačky
1533
90
1473
Hana napsal(a):O egu, duši, duchu… docela srozumitelně pojednává článek
Mám problém s jeho popisem už u božské jiskry.
Moje informace je ta - Božskou jiskru má lidská bytost pouze jednu. Jinak také boží dech. Je to, co oživuje bytost. Je to v našem pojetí takový základní počítačový kód.
A to další nechám zhodnotit znalejší.
0
0
Hana 21.09.2024 09:08
740
50
1030
Hana napsal(a):O egu, duši, duchu… docela srozumitelně pojednává článek
https://pruvodce-vzestupem-duse.online/encyklopedie/bozska-jiskra-a-duch-ve-dni-...
Čerpá ze zdroje: “The Secret of Manifestation” , kde autor knihy...
Co se týče dalších zdejších témat, zejména různých politických apod. názorů a úvah, tak tam s autorem nesouzním.
0
0
Hana 21.09.2024 10:15
740
50
1030
Had napsal(a):Dnešní doba má tolik lákadel, tak jakýkoliv duchovní projev je téměř zázrak.
Při této Tvé úvaze jsem si vzpomněla na Labyrint světa a ráj srdce od J. A. Komenského. Autor (v 1. části) jako poutník hledající smysl života doprovázen Mámením prochází a pozoruje všechna zákoutí světa, aby nakonec zklamán se obrátil do sebe (v 2. části), do svého srdce…. https://www.databazeknih.cz/knihy/labyrint-sveta-a-raj-srdce-v-jazyce-21-stoleti-56824
0
0
Crabat 21.09.2024 12:11 Bydliště: Krušné hory
73
10
51
Teda Hani, když jsem objevil vlákno "Střední cesta", byl jsem přímo nadšen tématem, do něhož ses pustila. Buddhismus je fenomenální směr, záleží sice hodně na autorovi či překladateli, jak ho pojímá, ale ve svém principu je jasný, srozumitelný a hluboce zasahuje (rozkrývá) naši podstatu. Ovšem stránky, na něž nyní odkazuješ, jsou toho pravým opakem.
Autor "Me" na "Průvodce vzestupem duše" je, s prominutím, demagog, podle toho, jak argumentuje a vyvozuje závěry. A "Ragauian" je si tak jistý sám sebou a tím, co říká, že je mu vlastně potom už jedno, co nám sděluje. Z jeho řádků a postojů čiší toliko Narcis, který se před ostatními bije v prsa, jak je jedinečný, a všichni, jež zrovna zmiňuje, jsou vedle něj hlupáci. Přitom ani nedokáže posoudit jejich význam, jen mu poslouží k tomu, aby se nad nimi mohl vyvyšovat.
Jestli tohle je obecný zvyk dnešní webové společnosti, pak je mi nyní jasné, proč se instinktivně držím zpátky a žádné podobné zdroje informací tam nevyhledávám.
Nicméně bych chtěl poukázat na jednu asociaci, jež ve mně probleskla při čtení o "Egu, duši, duchu". Vzpomněl jsem si přitom na "Tvůrce křídel", tedy skupinu studentů, jež tuhle úžasnou fikci vytvořila. Na jejich komnaty, skrze něž lidstvu přináší nadčasová sdělení a neuvěřitelnou propracovanost i moudrost, jak to všechno skloubili dohromady. Vedle toho autor "Me" vypadá jak malý kluk, který vůbec nechápe, o čem mluví. Texty vytrhané ze souvislostí, ničím nepropojené, nevysvětlené, jen zvýrazněné velikostí či barvou písma, jako by se jednalo o nevyvratitelné závěry, posvátné Dogma, které si ani nikdo nemůže dovolit zpochybňovat či nad obsahem jeho sdělení váhat.
0
2
Hana 21.09.2024 13:05
740
50
1030
Děkuji Crabate za reakci. Mě se většinou stává to, že něco jakoby nejdřív vnitřně vidím, a potom k tomu najdu nějakou knihu, článek…
Tak se to stalo i před tím, než jsem náhodně našla článek autora Ragauina. Oslovilo mě jeho pojetí součtové duše (viz. obrázek). Jeho web jsem pak „prolétla“ a též s dalším nesouzním. Než popíši, co jsem vnitřně viděla v této souvislosti, stalo se mi i to, že jsem vnitřně viděla i příšeru, a na to nalezla článek od Rudolfa Steinera o strážci prahu, který jsem sem vložila. O tom snad někdy příště.
Jsem ráda za všechny reakce, protože tím si spoustu věcí ujasňuji. Myslím, že to tak má být. Dnes už lidé nepotřebují nějaké guru, každý člověk má nějaký střípek do skládačky a vzájemným sdílením si pomáhají k poznání.
Takže: Nedávno se mi mimoděk vybavila jedna scéna z filmu (myslím „Nádherná zelená“ – ale nejsem si tím úplně jistá).
Byla tam na jedné straně černá lepkavá bažina a v ní různé bytosti, které pod nánosem toho těžkého bahna byly různě ohnuté, pokřivené a jejich obličeje byly zkrouceny strachem, studem, vinou, hanbou… ale i vypočitatelností, touhou po ovládání, chtíčem…
Na druhé straně byla louka, pak sad, krásná obydlí…
Na té louce (na břehu s tím bažinatým jezerem) se objevila postava důstojného muže – byl již starší, s dlouhými bílými vlasy, oblečen též v bělavé roucho, vyzařoval z něj pokoj, klid, moudrost… A tento muž vítal nově příchozí do tohoto světa a ukazoval jim správnou cestu pro jejich další putování, hlavně jakoby hlídal, aby nespadli do té bažiny.
Ještě než s nově příchozími bytostmi zamířil dále do obytné části tohoto světa, jeho pohled zamířil na jednu konkrétní postavu z bažinatého jezera. Byla to žena, byla v bahně ponořená po pás, zbytek těla měla samozřejmě zablácený, byla rozcuchaná, ponížená tím prostředím… Jejich pohledy se na chvíli setkaly. Jeden na druhého hleděli velmi smutně. Pak se žena otočila směrem do hlubší bažiny a muž odešel na druhou stranu. Ovšem v očích obou byl ten smutek.
Když jsem ten film kdysi viděla, tak jsem této scéně nevěnovala až takovou pozornost. Nyní se mi, jak jsem na začátku psala, vybavila zvlášť, a to ve mně vyvolalo otázku proč. Žena sama se již neuměla vymanit z bažiny a očistit se od nánosů lepkavého bahna, ale zřejmě zoufale chtěla. Se smutným možná apatickým, rezignovaným pohledem hleděla na muže na břehu. Ale ten jen stál a díval se na ní. Také mi připadalo, že je smutný z toho, že se ona žena nedokáže už konečně sebrat a vyjít z té bažiny pryč a namísto toho tam zůstává s kumpány, v jejichž společnosti je potápěna stále hloub. Zdálo se, že muž se ženou se neviděli poprvé.
A potom mi došlo, co mi vybavená scéna měla naznačit. Ten muž (duchovní člověk) nepodal té ženě (hmotný člověk, ego) ruku, nepomohl jí, neobejmul jí… místo toho ve své „duchovní pýše“ od ní odvrátil zrak a odešel na druhou stranu.
Podle mě je to tak i s prací na sobě. Člověk má třeba vysoké duchovní ideály, ale jeho ego (ovlivňovatel jeho hmotného světa) si dělá co chce. Tak samozřejmě jej člověk se snaží nějak buď potlačit, držet na řetěze... Ale mě se to moc nedařilo. Až teprve bezpodmínečnou láskou, přijetím sebe sama se vším všady se mi žije radostněji.
Obrázek: „Součtová“ duše člověka obsahuje 2 základní oddělená vědomí: Ego-tělo a duch. • Duše obsahuje 7 základních energetických vrstev spojených s jednotlivými čakrami. • Čakry 5–7 (horní vnitřní elipsa) patří duchovnímu člověku, duchu. • Čakry 1–3 (spodní vnitřní elipsa) patří hmotnému člověku, egu. • 4. čakra lásky mezi nimi tvoří most – ze dvou činí jedno. Cestou ke sjednocení sebe-sama je kristovská (nepodmíněná) Láska k sobě-sama.
Obrázky není povoleno jakkoli šířit bez souhlasu jejich autora, a to ani v jakékoli upravené formě
0
1
Crabat 21.09.2024 15:09 Bydliště: Krušné hory
73
10
51
Hana napsal(a):Mně se většinou stává to, že něco jakoby nejdřív vnitřně vidím, a potom k tomu najdu nějakou knihu, článek…
Aha, rozumím. Tak se může stát, že to tam jakoby nevede, ovšem zpětně se to dá odvodit. Hmm.., to je velice pozoruhodné. Vidíš, takhle bych nikdy neuvažoval. Ale je to logické, vlastně to vysvětluji v "patrech vývoje člověka", jenže přeci jen k tomu přistupuji z trochu odlišného hlediska:
Představme si nějakou budovu, kde se narozením ocitneme v jejím přízemí. Nyní kolem sebe máme lidi, tedy rodiče a příbuzné, kteří nás svým úsilím táhnou postupně do prvého patra. Učí nás základní úkony existence, vysvětlují, jak věci fungují a co s čím souvisí. Když potom jdeme prvně do školy, jsme už v prvém patře. Pak nastává vlastní poznávání až, řekněme, do dospělosti. Dejme tomu je nám nějakých šestnáct, osmnáct let. Tehdy jsme již naplno v druhém patře. A tam je veselo. Ó jé, neustále nějaký šrumec, zábava, z ničeho si nic neděláme, jsme mladí, plní elánu, proto se zkrátka chceme bavit. Užívat život plnými doušky.
Nyní si představme, že každé to patro má velký, rozměrný balkon, kam zúčastnění nejraději vstupují a těší se z otevřeného prostoru. Když se koukneš pod sebe, vidíš tam osoby, vlastně ještě děti, které si hrají, ale takovou zábavu, jako je tady, tam nespatříš. Když naopak pohlédneš nad sebe, někdo tam také je, možná i pár lidí se skleničkou v ruce při zajímavém rozhovoru, nicméně s cvrkotem tady se to nedá srovnávat. Ovšem to nebrání některým ze zde zúčastněných, aby se rozhodli, že tam chtějí vystoupat. Bude to řehole, ale nechají se vést těmi nad nimi ze třetího patra, a když projeví svou rozhodnost i vůli tam vystoupat, oni je navedou, ukáží schodiště, po němž je nutné jít.
Ať již do trojky vystoupáme jen pomyslně či s akademickým titulem, nakonec zjistíme, že odtud nám už nikdo výš cestu neukáže. Existují knihy, přednášky, jak na to, ale nikdo v nich nepočítá s námi, s naší specifikou jednotlivých postojů. Každý z nás se nějakým způsobem vymyká z onoho pomyslného středu, pro nějž ony duchovní směry byly vytvořeny. A tak musíme vyjít sami ze sebe, tudíž začneme hledat. Skládat si informace do celků a šít formu jití sobě doslova na míru. Všechno je to hezké, ale z dřívějška již víme, že nahoru lze vystoupat jen po jednotlivých stupních schodiště. Každý krok na něm je překonáním sebe sama, transformováním své podstaty. No dobrá, tohle chápem a jsme s tím srozuměni, ale kde k čertu to schodiště vlastně je?..
Když nějaké najdeme, zjistíme, že směřuje dolů, zpátky do druhého patra. Nejraději bychom se sebrali a uháněli tam, protože odtud se ozývá nepřekonatelně pestrá zábava. Mnozí se skutečně rozhodnou a vrátí se k nim, tudíž pro ně je duchovní cesta za podobných okolností už ztracena. Ale jsou ti, co vytrvají a hledají dál.
Nu a nyní se ocitáme přesně v tom bodě. proč to vlastně píšu. Abychom nalezli cestu, jež vede do vyššího patra, musíme se v něm nejprve ocitnout skrze nějaké prozření. Tomuto stavu se potom říká Satori. Najednou, z ničeho nic, se skutečně ocitneme v jakémsi jiném světě, úplně novém, neznámém, a když se hlouběji soustředíme, zjistíme, že to je přesně ten duchovní stav vyššího patra. Tehdy nás napadne se rozhlédnout. A pokud jsme skutečně věnovali poctivé úsilí onomu hledání schodiště, jež by tam vedlo, bude to první věc, která nás nyní napadne. "Tak kde je krucinál to schodiště?" A jakmile tam soustředíme svou pozornost, okamžitě ho uvidíme, protože shora viditelné je.
"No jasně, tam doleva, za těma dvěma sloupy, pak popojít až ke stěně naproti. A odtud, když se teď podíváme zpátky, ovšem už z jiného úhlu trochu k východu, tak jeho první dva stupně zahlédnem. Ostatní jsou skryté za řadou sloupů ubíhajících až k občerstvení. Občerstvení, no jasně to občerstvení mi vždycky strhlo pohled jiným směrem a tak jsem ty schody nikdy neviděl. A od toho okamžiku už víme.
Až satori pomine a my se ocitnem zpátky ve třetím patře, už nás nic nezblbne a půjdeme po stopě jak ohař. Dva sloupy, stěna naproti a podívat se zpátky tak trochu k východu. A hle, to schodiště tam skutečně je, vlastně tam vždycky bylo, to jen ono občerstvení a touha nalít si další skleničku španělského vína Rioja, ročník xx, to bylo tenkrát nejvíc slunce, takže je speciálně lahodné. "Bože, já blbec a strávil jsem tím roky.., roky marného hledání." --- "Tak ahoj občerstvení a božské červené nalévané do čirého skla s broušeným ornamentem. Teď musím jít dál, tady se naše cesty míjí." K tomu zamáváš, rozloučíš se a učiníš krok na první schod.
Kdo z nás nakonec až kam vystoupá, je ve hvězdách. Ale takový je život a tohle je naše cesta skrze něj. Chtěl jsem tím jen říci, abychom uviděli, kudy vede náš další směr k cíli, je třeba se v tom cíli alespoň na chvíli ocitnout. A pak už nám bude vše jasné.
0
1
Crabat 21.09.2024 16:54 Bydliště: Krušné hory
73
10
51
Hana napsal(a):Mně se většinou stává to, že něco jakoby nejdřív vnitřně vidím,
Jinak se tomu říká atractor, kdy reagujeme na to, co teprve přijde a dostáváme onen proces do souladu s tím, co se právě odehrává. Takže tím vlastně vstupujeme do minulosti, abychom jev, který teprve má nastat, přetransformovali svým propojením s předchozí situací do přítomnosti. Když totiž víš, že se něco stane, tak vlastně průběh toho děje už samotným předjímáním výsledku oné situace, do jisté míry (a někdy zcela zásadně) v podstatě ovlivníš. Takže z hlediska atractorového vnímání se budoucnost odehrává právě teď, zpětně tím přepíše minulost a stává se přítomností.
0
1
Hana 21.09.2024 18:05
740
50
1030
Crabat napsal(a):Buddhismus je fenomenální směr, záleží sice hodně na autorovi či překladateli, jak ho pojímá, ale ve svém principu je jasný, srozumitelný a hluboce zasahuje (rozkrývá) naši podstatu.
Myšlenky zde logicky uspořádané mě natolik inspirovaly, že jsem si zde na Omforu z knížky dělala „veřejné“ poznámky, a tak vzniklo uzavřené vlákno „Střední cesta – hledání a následování“.
Adam později sám od sebe založil vlákno Střední cesta – diskuse a do popisku dal: Diskuzní prostor k vláknu "Střední cesta - hledání a následování" a celkově k tématu vyváženosti v našem životě a myšlení“. Nebyla to tedy moje iniciativa a není to tedy jen o buddhismu a jeho pojetí střední cesty, s nímž někteří členové zde měli problém.
Já se ale nepovažuji za budhistu, i když jsem se mnohými myšlenkami ve jmenované knížce opravdu inspirovala a začlenila je do svého „světonázoru“. Myslím si, že budhismus je možná trochu jinde, než to, co učil Siddhártha Gautama, obdobně jako např. křesťanské náboženství a Ježíš. Proto jdu raději svou cestou vlastního prožitku, zkušenosti.
0
1
Hana 21.09.2024 18:09
740
50
1030
Crabat napsal(a):A "Ragauian" je si tak jistý sám sebou a tím, co říká, že je mu vlastně potom už jedno, co nám sděluje. Z jeho řádků a postojů čiší toliko Narcis, který se před ostatními bije v prsa, jak je jedinečný,...
Bůh nás má všelijakých.
0
1
Hana 21.09.2024 18:10
740
50
1030
Hana napsal(a):Mně se většinou stává to, že něco jakoby nejdřív vnitřně vidím,
Crabat napsal(a):Jinak se tomu říká atractor, kdy reagujeme na to, co teprve přijde a dostáváme onen proces do souladu s tím, co se právě odehrává. Takže tím vlastně vstupujeme do minulosti, abychom jev, který teprve má nastat,...
Velice děkuji za informaci.
0
1
Crabat 22.09.2024 15:33 Bydliště: Krušné hory
73
10
51
Hana napsal(a):S Budhismem jsem se setkala, když jsem „náhodně“ při procházce na Blaníku
Vím, psala jsi o tom tady. Jinak chápu, existuje více větví buddhismu, přičemž některé z nich přímo popírají Buddhova slova ve smyslu, že z nich činí teistické pojetí. Takto to specielně pojala Čína. Která se dlouho zdráhala buddhismus přijmout, ale pak do něj vnesla princip božství. Kupodivu východ a později i západ s ochotou přejal tuhle pozměněnou nauku, protože byla jejich srdci blíž, než původní učení. Historicky se pak dozvídáme, že nejčistší (prvotní) nauka byla zachována v mahájánovém buddhismu severní školy řádu Kagjúpa, jejž vyučoval Marpa a v nedávné době Květoslav Minařík.
Sám jsem se s buddhismem seznámil někdy v devatenácti letech skrze knihu Leopolda Procházky "Buddha a jeho učení". Zkoušel jsem i jiné autory, ale ouha, bylo mnoho těch, kteří si osobovali právo buddhismus vykládat, ale povětšinou se jednalo jen o akademické úvahy, které měly autorovi samotnému dodat vážnosti. Dnes už je určitě doba jiná (tehdy byla hluboká totalita a podobné knihy nevycházely, daly se sehnat jen skrze pozůstalosti v antikvariátech), což dokazuje i to, že jsi tuhle knihu mohla nalézt.
Byl jsem přímo nadšený, že ses o její výňatky s námi tady podělila. Něco z toho mne oslovilo, něco připomnělo původní, jiné inspirovalo k novým pohledům. Buddhismus nikdy nebude zapomenut, tak jako Mahábhárata, Talmud či Písmo Svaté. Nese v sobě mocnou pravost Pečeti, jež nám otevírá pohled do našeho nitra i vesmírné Tvorby samotné.
0
2
Hana 23.09.2024 08:02
740
50
1030
Potkání se s Buddhou (v mém případě poprvé prostřednictvím drobné knížečky, o které zde byla řeč) a nyní zde v diskusi prostřednictvím člověka, který na toto téma knih přečetl více a i si „prázdnotu“ zvolil jako svou cestu životem, je pro mě radost. Já jakoby již z toho mála, co jsem přečetla, jsem se na Buddhu nacítila a pochopila, o čem to je (pochopila sama pro sebe, je mi jasné, že každý věci „pochopuje“ po svém). Navštívit Indii (severní) je jeden z mých snů.
Žiji však zde v Evropě, na tom „egoistickém“ západě. Proto jsem první polovinu života žila (nevědomě) „plnost“ – to je jen takový můj pojem jako opak k prázdnotě – „Nejsem nic.“ nebo „Jsem vše.“ – mě to ale přijde jako to samé. Ego je naší součástí, a tak si myslím, že je třeba jej pořádně prozkoumat, vynést z té tmy na denní světlo, pochopit, přetransformovat. Obdobnou myšlenku jsem nedávno zachytila v rozhovoru s Jaromírem Kozákem na Klenotech života https://www.youtube.com/watch?v=rXF163Xvzys
Když se nyní, v druhé části svého života již vědoměji rozhoduji, jakou cestou pokračovat, tak je to právě ta cesta středu – ani „duchovní“ východ ani „egoistický“ západ, ale vykrystalizování něčeho nového na potkání se a pochopení obou principů (ne tedy pouze věčný kompromis a přetahování se mezi východem a západem, který my zde ve střední Evropě zřejmě ne náhodně zažíváme na svou kůži).
Podpořte chod fóra 