Hlavní přehled   |   Info a nápověda Přihlásit   |   Registrovat
 
 
Topení dřevem     (str. 1 z 4)
Sekce: Praktické záležitosti pro všední dny
   |   Rolovat dolů
Směs teorie a praxeStr.: 1, 2, 3, 4  

Psát příspěvky můžete po přihlášení

Poota   
15.09.2015 18:18
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Otevřený oheň
 
Pro začátek asi bude vhodné se zmínit, jak vlastně dřevo hoří. 
Pro někoho může být docela překvapením, že nehoří samotné dřevo, ale jenom plyn, který vzniká jeho zahřátím. Z určitého objemu dřeva můžeme teplem vyextrahovat jenom určité množství plynu. Pokud ho vyčerpáme, zbude ze dřeva dřevěné uhlí, které také hoří, ale jiným způsobem, přičemž můžeme docílit i mnohem vyšších teplot, než při spalování dřevoplynu. 
Hoření může být dokonalé, což znamená, že se spálí všechno, co se spálit dá. Je to takové hoření, jakého se snažíme docílit, ale většinou se to z různých důvodů nedaří. Nejsnazší kontrolou dokonalosti spalování je množství a kvalita popele a kouře. 
Na téma druhů dřeva, jeho výhřevnosti a její závislosti na obsahu vody, jakož chemických pochodů při spalování je spousta různých tabulek a vzorců, které jsou různě k nalezení a prostudování. Podle mého názoru jsou docela zajímavé a leckdy nám mohou pomoci při nějakém rozhodování, ale většinou se bez nich docela snadno obejdeme. Pokud bude nějaký jejich údaj pro nás důležitý, pokusím se jej zmínit. Nejspíš se bude jednat o konkrétní hodnoty teplot, které bude nutné pro nějaké děje buď překročit a nebo jich naopak nedosáhnout. 

S přehledem topidel začneme, jak jinak, s prostým otevřeným ohněm. Palivo u něj leží přímo na zemi a kouř stoupá volně vzhůru. Tento způsob kromě jednoduchosti má již jenom samé nevýhody. Špatně se roztápí, protože je zespoda zemí chlazen. K hořícímu dříví má okolní vzduch špatný přístup a to zvláště ke žhavému středu. Oheň se může snadno šířit do okolního porostu, zvláště při větru. Nedokonalé spalování vytváří větší množství kouře. Na vaření a nebo smažení v nádobách je nepoužitelný, dá se nad ním dobře opékat nebo špatně udit. 

Modifikace otevřeného ohně vyplývají ze snah o odstranění nevýhod. 
Vaření v nádobách vyžaduje jejich umístění do takové výšky, aby je plameny zespoda "olizovaly". Jedním směrem je zavěšování nádob na různé konstrukce, nejběžněji na vodorovnou tyč, nesenou dvěma svislými vidlicemi a nebo trojnožku, často i kovovou. Oblíbeným žertem skládacích turistických trojnožek bylo jejich "ukročení", nejčastěji v závěrečné fázi vaření, kdy bylo téměř hotové krmě využito k uhašení ohně. 
Šíření ohně do okolí se nejčastěji brání uzavřeným kruhem kamenů kolem celého ohně, který také na jednu stranu brání rozfoukávání ohně, ale na druhou stranu zase zhoršuje přístup čerstvého vzduchu pro hoření. Určitým řešením je zvětšení průměru kamenného kruhu na dvoj až trojnásobek průměru ohně - tím se docílí toho, že stoupající ohřátý vzduch s kouřem je nahrazován nasáváním čerstvého vzduchu z okolí přímo k obvodu ohně. 
Dalším možným zlepšením je vykopání úzkého kanálu, krytého roštem, který přivádí čerstvý vzduch až pod střed ohně. 
Druhým směrem je postavení nádoby na dva nebo tři kameny, což může být stabilnější. Ovšem značně se tím omezuje prostor pro vlastní oheň a navíc kameny většinou nebývají dostatečně vysoké. Řešením je postavení vyšších zídek po stranách ohně a jejich větší vzdálenost přemostit roštem, na který se nádoby stavějí. Při tomto způsobu se samozřejmě nabízí ještě další rošt přímo pod ohněm, který je tak výborně provzdušňován a vznikající popel může roštem propadávat, takže provzdušňování nijak nebrání. 
Otevřený oheň je snadné provozovat na otevřeném prostranství, ale v obytných prostorách vyniká nevýhoda nedokonalého spalování, která se projevuje jako více či méně hustý kouř. 
Ten odcházel přes nedokonale těsnou střešní krytinu střechy, případně i otvorem ve štítě - tedy v dobách zemnic, polozemnic a chat o jedné místnosti. V jurtách se používal středový kulatý otvor uprostřed střechy, indiánská teepee měla ve špičce otvor s chlopněmi, které se daly přestavovat podle směru větru. Ve středověku časté tzv. černé kuchyně měly klenutý strop, na nějž navazoval sopouch pro odvod kouře. 
Přes všechna zlepšení zůstávají pro otevřený oheň stále ještě některé nevýhody - problém s kouřem jako následek nedokonalého spalování díky relativně nízké teplotě, nutnost stálého přikládání a momentální výkon na tomto přikládání závislý.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 18:19
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Krb
 
Krby považuji za určitý přechod od otevřeného ohně k ohništi uzavřenému, nejčastěji do kamen, sporáku a nebo pece. V klasické podobě má krb otevřenou jednu stěnu, které se říká zrcadlo. Jinak je ohniště obestavěné a nese přechod do komína, který je většinou jehlanovitého nebo kuželovitého tvaru. Zadní stěna ohniště je skloněná dopředu proti šikmé stěně jehlanu, čímž vytváří relativně úzkou škvíru pro průchod kouře a zároveň i dno jehlanu, tvarované do žlábku. Smyslem této konstrukce je zabránit zpětnému pronikání kouře, když fouká vítr do komína. Funguje to tak, že pokud kouř klesá dolů, tak se drží při svislé stěně, takže naráží na žlábek, který jej jako deflektor obrací zpátky nahoru. Současně jehlanovité rozšíření průřezu způsobuje zpomalení klesajícího proudu. 
Provzdušňování hořícího dřeva je zajišťováno nejčastěji krbovými kozlíky, na kterých hořící polena leží "ve vzduchu". Další vychytávkou je závěs z řetízků, který visí přes plochu zrcadla a zachycuje jiskry odletující na krbovou předložku. 
Mezi hlavní nevýhody krbů patří to, že plochou zrcadla nasávají z místnosti vzduch pro hoření. Další část vzduchu z místnosti ohřívají a spolu s kouřem ho ženou do komína. Místnost tak ohřívají sálavým teplem a teplem, které předají svým pláštěm okolnímu vzduchu. I při kvalitním spalování je využití paliva nízké. Na druhou stranu se do krbu používají delší a celá polena, takže odpadá jejich krácení a štípání, ovšem za cenu delšího roztápění. Pokud se komín neuzavře, pak odsává teplejší vzduch z místnosti i když se netopí a nasává do místnosti zvenku vzduch studenější.
Hlavní výhodou krbu je reprezentativnost a optický efekt hořícího ohně. 
Nevýhodou je vysoká spotřeba paliva a současně tepelná nepohoda, která se projevuje tak, že části těla přivrácené ke krbovému zrcadlu jsou příjemně ohřívané až přehřívané, ale současně na části odvrácené nepříjemně táhne, popřípadě mrznou. 
Odstraňování nevýhod krbu je náročné a po jeho postavení již většinou nemožné - musí se s nimi počítat už při konstrukci. Nejběžnější je nasávání vzduchu do krbu přímo zvenku a nebo od stěny krbu protilehlé. To se realizuje podpodlahovým kanálem, který prochází pod krbem a do ohniště je nasáván nejlépe přepadem přes zadní stěnu ohniště. Jiným řešením je použití teplovodních nebo teplovzdušných výměníků a převedení tepla na druhou stranu místnosti, nebo pro vytápění či temperování místností jiných. 
Skutečně radikálním řešením je zabudování krbové vložky, která odstraňuje všechny nevýhody otevřeného ohně a přitom zachovává optický efekt. Krbová vložka se připojuje přímo do komína rourou, takže z tohoto hlediska se chová jako naprosto běžná kamna. Její účinnost je vždycky větší, takže i při menší spotřebě dřeva je tepelná pohoda v místnosti mnohem příjemnější. Výkon je většinou spíš předimenzovaný, takže je vhodné jejím prostřednictvím vytápět i další místnosti. 
Ostatně ke správnému dimenzování topidel se ještě dostaneme. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 18:20
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Svislý rošt a Švédská pochodeň
 
Trochu se zas vrátím k otevřenému ohni. 
Ležící a přes sebe různě pokládaná polínka nebo klacky vytvářejí plochý a nízký oheň málo provětrávaný a nedokonale spalující. 
Osobně považuji oheň za vertikální prvek, kterému je zhruba vodorovně pokládané palivo proti jeho přirozenosti. Vytvořil jsem tedy z pásoviny na třech nohách stojící jakýsi řídký koš bez dna, kterému říkám svislý rošt. Přikládá se do něj shora, palivo udržuje přibližně svisle a dole se udržuje žhavé jádro. 
Výhod to má několik. Palivo se nemusí dělat tak krátké, bez problémů jsou kusy i metrové. Dobře provětrávaný oheň hoří čistěji a spotřeba dřeva je zhruba poloviční až třetinová. Oheň je vyšší a hřeje víc do stran, takže se u něj příjemněji sedí a kupodivu i příjemně stojí. Díky lepšímu spalování je i míň popela. 
Abych to jenom nevychvaloval - optimální velikost ohně je daná pevně průměrem roštu a není dobré oheň příliš podvyživovat - je potřeba udržovat stále plameny. To znamená sice méně, ale zato častěji přikládat. Zatápět je potřeba tak, že se při obvodu postaví silnější kusy a mezi ně se naskládá drobnější materiál na podpal trochu do výšky. 
Vyzkoušel jsem i rošt směrem nahoru se mírně rozšiřující, ale válcový tvar se ukázal jako vhodnější. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 18:23
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Jak jsem později zjistil, podobný princip je známý už hezkých pár století a používal se ve Švédsku, takže je znám jako Švédská pochodeň. Tam ovšem nevzniknul náhodně ani bezdůvodně. Převážně plochá krajina, většinou vlhká půda a nedostatek velkých kamenů neumožňoval použití stejného otevřeného ohně, jako třeba u nás. Proti mému svislému roštu má výhodu v tom, že nepotřebuje žádné rozměrné zařízení a dá se na něm snadno vařit i v nádobě a nebo na pánvi. 
Takže návod - je potřeba několik silnějších větví, nařezaných na stejnou délku, tak kolem 60ti centimetrů. Dá se také použít jedno silnější poleno, které se po délce rozštípe na 4 až 6 polínek. Podpalové drobnější palivo se sváže do malého snopku a kolem něj se naskládají a ovážou dlouhá polínka. Podpalové dříví se původně vázalo slámou nebo trávou a polínka houžví, ale dnes je běžnější drát. S jedné strany se k podpalovému snopku zastrčí papír a touto stranou se postaví celá pochodeň na zem. Škvírou mezi polínky se zapálí papír a od něj chytí i podpal a posléze začínají hořet i polínka. Oheň je v suchu, i když celá pochodeň stojí třeba ve vodě. Horní konce polínek vytvářejí plochu, na kterou je možné postavit hrnec, konvici a nebo pánev. Po uvaření lze v topení pokračovat přikládáním svislých kusů mezi odhořívající polínka a nebo jenom regulací mezer mezi nimi. 
Různých variací tohoto principu je značné množství a jsou označovány jako svíce, pochodně nebo sporáky, Švédské, Ruské a nebo Sibiřské, odkazy se najdou třeba pod "Swedish Fire Torch/Stove". 
Modifikace vznikají většinou podle nástrojů, které jsou k dispozici pro vytvoření svislého prostoru a přívodu vzduchu do něj. Používají se vrtané kanály i rozřezání motorovou pilou, používají se kmeny o průměru až 60 cm a délky do 150 cm, které hoří až 8 hodin pro osvětlení i ohřívání.
 
Svislý rošt
Svislý rošt
Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 18:25
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Tulácká kamna
 
V angličtině většinou jako "hobo stoves", případně "backpacking stoves" - to pro ty, kdož si chtějí najít podrobnější informace. 
Bez nadsázky lze tento typ kamen označit za nejjednodušší a základní typ uzavřeného topeniště. Většina modifikací vzniká přizpůsobením se výchozím polotovarům, výrobním možnostem a tomu, která budoucí vlastnost je preferovaná. Takže se dají najít exempláře vyrobené pouze švýcarským nožem z plechovky, nalezené na smetišti, ale také tovární výrobky z titanového plechu. Primárním použitím je vaření, takže se preferuje určitá spolupráce s nádobou. U továrních a sofistikovaných samo-domo výrobků je běžné i to, že se celý vařič rozloží do několika částí, které se poskládají do nádoby na vaření. Výroba z plechovek je natolik jednoduchá, že se často nevyplatí vařič balit a odnášet ssebou, takže se nechává na místě a pro další vaření někde jinde se vyrobí nový. 
Nejběžnější typ se vyrábí z kulaté plechovky, jejíž horní dno se celé vyřízne. 
Nad spodním dnem se v boční stěně vyříznou trojúhelníkovité výřezy s hrotem nahoře - ty se promáčknou dovnitř a mají dvojí funkci. Otvory, které po nich ve stěně zbudou, proudí primární vzduch pod rošt. Druhou funkcí je to, že na nich rošt leží asi tak 2 až 3 cm nad dnem. Rošt tvoří již zmíněné horní dno, do kterého jsou proraženy otvory pro prostup primárního vzduchu a zároveň propadávání popela. Asi dva centimetry nad roštem jsou po vložení roštu proražené otvory pro vstup sekundárního vzduchu nad rošt. Několika různými způsoby je řešen horní okraj plechovky v závislosti na ohřívané nádobě. Jestliže je její průměr menší, než průměr plechovky, tak se používají dva rovnoběžné dráty (např. z oděvních ramínek), které jsou vodorovně prostrčené skrz otvory ve stěně plechovky. Dno nádoby je tak níž, než okraj plechovky, který tak směruje plamen i na boční stěnu nádoby. Při tomto řešení je pod dnem nádoby ve stěně vyříznut obdélníkový přikládací otvor. Při tomto řešení nemají plameny délku, potřebnou pro dobré hoření, takže nádoba bude značně znečišťována kouřem. Častým řešením je postavení další, kompletně průchozí plechovky i s přikládacím otvorem a průchozími dráty na spodní topeniště. 
Pro nádoby o průměru větším se nejčastěji používají trojúhelníkové výřezy pod horním okrajem (i u nástavné plechovky), které jsou často i přehnuté nahoru, aby na nich nádoba mohla stát "ve vzduchu". 
Místo nástavné plechovky se často používají i 3 svislé dráty, na jejichž horních koncích nádoba stojí. Dráty procházejí skrz otvory ve dně plechovky, pod nímž ještě bývají "rozkročené", aby tvořily nožičky, zajišťující větší stabilitu. Nahoře procházejí skrz otvory dovnitř zahnutých jazyků, vyříznutých v boční stěně. Toto řešení nepotřebuje přikládací výřez, ale vadí mu silnější vítr. Častým řešením je doplnění zástěnou, která bývá nejčastěji z plátů silnějšího alobalu, který se používá např. na grilovací misky. 
Pro maximální skladnost se používají i kamna skládaná většinou do zhruba krychle z plochých plátů plechu. 

Výhody tuláckých kamen: 
nízké výrobní náklady, relativně vysoká účinnost, nenáročnost na kvalitu i kvantitu paliva, skladnost a nízká váha. 
Nevýhody: 
Nutnost drobného paliva a častého přikládání, špinění nádoby, nízká stabilita. 
http://en.wikipedia.org/wiki/Hobo_stove
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 18:27
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Něco teorie
 
Zatím jsme se zabývali, abych tak řekl, normálním hořením. To znamená zapálení třeba papíru, od něj vzplanou drobné třísky, od nich silnější třísky a od nich již polínka nebo i kulatina. Nad palivem jsou plameny a kouř, který stoupá volně vzhůru. Velikost takového ohně závisí na množství hořícího dřeva, kvalita spalování na druhu a vlhkosti dřeva, momentálním počasí a síle větru. Kromě lepšího přívodu vzduchu k hořícímu palivu se tento způsob spalování dřeva již příliš vylepšit nedá. 
Při hoření dřeva vznikají čtyři složky - teplo, dřevní plyn, dřevěné uhlí a popel. Tyto čtyři složky vznikají sice při každém spalování dřeva, ale ne vždycky nás zajímají všechny. Zpravidla se nám jedná hlavně o jednu či dvě z nich a ty zbývající k tomu musíme přibrat. Většinou se nám jedná o získání tepla, ale jsou i případy, kdy chceme získávat hlavně dřevoplyn nebo dřevěné uhlí. Někdy také potřebujeme jenom "něco spálit". 
U otevřeného ohně sice vznikají všechny čtyři výše zmíněné složky, ale všechny jaksi nedokonale - tepla není tolik, kolik by mohlo být, dřevoplyn není tak kvalitní, jak by mohl být a značná část ho uniká bez užitku jako kouř, dřevěného uhlí je málo a část ho shoří, popela je zbytečně moc a obsahuje látky, které by se ještě daly spálit. Jak je vidět, tak normálním či přirozeným spalováním vlastně jenom plýtváme dřevem na nedokonalou výrobu toho, co chceme - a současně na stejně nedokonalou výrobu i toho, co nechceme. 
Ještě by bylo asi vhodné zmínit, že plamen, tedy hořící dřevoplyn, je čtvrtým skupenstvím hmoty, tedy plazmou. 

Dosti dlouhým vývojem se člověk naučil spalovat dřevo sice nepřirozeně, ale zato s dokonalejším vytvářením všech čtyř složek, navíc i s případným oddělením některé z nich. Jedná se o výrobu dřevoplynu, který může být jímán a použit jinak, třeba na pohon spalovacího motoru. Další možností je výroba dřevěného uhlí, které hoří "jiným způsobem" - jeho spalováním se dá docílit i daleko vyšších teplot, takže se používá v kovářství pro svařování, na grilování, čištění roztoků a zlepšování půdy. 
Jednoduchý způsob výroby dřevěného uhlí: 
Menší uzavíratelný barel se u jednoho dna opatří otvory, naplní se dřevem, a to raději tvrdým, a uzavře se víkem. Druhou částí je běžný větší barel, který je shora otevřený a ve dně má uprostřed proražený otvor o průměru zhruba 20 cm. Dovnitř do tohoto barelu se na otvor postaví ten menší barel s dřívím tak, aby měl otvory nahoře. Mezikruží se vyplní palivovým dřívím. Mezi několika cihlami postavenými "na štorc" se připraví drobnější dříví na zátop a na cihly se obráceně postaví větší barel i s tím menším uvnitř. Je potřeba docílit toho, aby spodní okraje obou barelů stály na cihlách, mezi kterými bude po zapálení nasáván zespoda vzduch. Nahoře zůstává mezi dny barelů volný prostor, aby mohly spaliny odcházet otvorem ve vnějším barelu, který vlastně slouží jako plášť, nutící plameny zahřívat vnitřní barel. 
Po zapálení a roztopení hoří "normálně" dříví mezi oběma barely a vzniká zde i "tah" jako v komíně. To znamená, že se vytvářejí svítící plameny a kouř. Po zahřátí vnitřního barelu se začne ze zahřátého dřeva uvolňovat dřevoplyn, který uniká spodními otvory do mezikruží, kde se míchá s plameny a vzduchem zespoda, takže také hoří. Po jisté době dohoří zátopové dřevo i dřevo v mezikruží a dál už hoří jenom vyvíjený dřevoplyn. To se pozná nejsnáze podle toho, že plameny jsou kratší, teplejší a méně svítí. Když se přestane vyvíjet plyn a "agregát" zhasne, je proces skončen. Po vychladnutí se vše rozebere a ve vnitřním barelu je dřevěné uhlí. 
Někomu může tato odbočka od tématu připadat zbytečná, ale s generováním a spalováním dřevoplynu pracují všechny úspěšné úsporné konstrukce, ať již přímo a nebo nepřímo. Pro vyvíjení dřevoplynu je nutné dřevo zahřívat nad teplotu, běžně docilovanou "normálním" hořením. Potřebného "abnormálního" hoření musíme docílit nějakými prostředky, pokud možno bez dodávání nějaké "cizí" energie ve formě nějakých mechanických podavačů nebo větráků. 
Z "přirozených" přírodních principů můžeme využít toho, že palivo vlastní vahou klesá dolů. Taky toho, že zahřáté médium stoupá vzhůru, takže prostřednictvím komína můžeme docílit tzv. tahu, který v kamnech vytváří podtlak, jehož prostřednictvím můžeme nasávat vzduch tam, kde ho potřebujeme. Díky tomuto tahu nejsme odkázáni jenom na proudění svisle nahoru, ale pro manipulaci se spalinami můžeme používat i vodorovné sopouchy a případně i proudění sestupné. 
Využitím těchto principů vznikají kamna, kterými se při plném provozu pohybují vzduch i spaliny naprosto nepřirozeným způsobem jenom díky tomu, že jsou všechny části kamen zahřáté na pracovní teplotu. Aby se těchto teplot dosáhlo, musí po zapálení pracovat nějaký čas v roztápěcím režimu, při kterém je tah komína využíván "přirozenějším" způsobem. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 18:32
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Odhad teplot a Dřívkáč
 
U všech topidel, a u těch na dřevo obzvlášť, je v některých místech důležitá správná teplota. Kromě sice přesného, ale na vybavení přece jen poněkud náročného měření teploměrem, máme ještě možnost "měřit", či přesněji řečeno odhadovat, teplotu pomocí barev. 
Ty jsou dvojího druhu. Ten první sleduje barvu tak zvaného náletu. Je to barva, která se objevuje na očištěném ocelovém povrchu při jeho zahřívání. Rozpětí takto sledovaných teplot se používá pro popouštění ocelí, které se provádí po kalení. Se stoupající teplotou se barva plynule mění. 
- do 200oC není vidět na povrchu žádná změna
- při 210oC barva bíložlutá
- při 220oC barva slámově žlutá
- při 230oC barva žlutá
- při 240oC barva tmavožlutá
- při 250oC barva hnědožlutá
- při 260oC barva hnědočervená
- při 270oC barva purpurově červená
- při 280oC barva fialová
- při 290oC barva tmavomodrá
- při 300oC barva chrpově modrá
- při 310oC barva světlemodrá
- při 320oC barva šedomodrá
- při 330oC barva šedá 
Dalším zvyšováním teploty se už barva povrchu nemění. Když přestaneme při dosažení nějaké barvy náletu zahřívat, povrchu již dosažená barva zůstane. Při novém zahřívání se tato barva začne měnit až po dosažení jí odpovídající teploty a změna barev dál pokračuje. Tím se dá snadno zjistit nejvyšší dosažená teplota materiálu, pochopitelně jenom v odpovídajícím rozpětí. 

Pokračujeme-li v zahřívání, neděje se nějakou dobu vůbec nic, ale ve ztemnělém prostředí můžeme pozorovat, že začíná "svítit" přímo ocel, která je zahřívána. První náznaky lze spatřit zhruba při 520oC, kdy začíná být rozeznatelná tmavá černohnědá barva. 
- do 580oC barva černohnědá
- do 650oC barva hnědočervená
- do 750oC barva tmavočervená
- do 780oC barva višňová
- do 800oC barva třešňová
- do 830oC barva světle třešňová
- do 880oC barva světlečervená
- do 1050oC barva žlutočervená
- do 1150oC barva tmavožlutá
- do 1250oC barva světležlutá
- do 1350oC barva bílá
Takže když naložíme kamna tak, že nám začnou pláty a nebo roury svítit, můžeme velice snadno odhadnout, jaké teploty jsme v daném místě dosáhli. Nové a zatím ještě nenatřené roury nám také svojí barvou náletu prozradí, jak teplé spaliny pouštíme do komína. 

Na to, že dohořívající oheň jenom žhne, přišli lidé již dávno. Zrovna tak na to, že když na žhavé uhlíky přiloží další palivo, tak se dočkají na delší dobu jenom hustého čpavého dýmu. Stejně dávný je i objev toho, že při foukání do žhavých uhlíků se teplota zvýší a přiložené dříví začne hořet plamenem, a dokonce i to, že příliš silným foukáním lze čerstvé plameny uhasit. 
Pokud si tyto "objevy" přeložíme do našich pojmů, tak žhnutí dohořívajícího ohně je způsob hoření dřevěného uhlí, ze kterého se nevyvíjí dřevoplyn. Hustý dým je masivní vývin dřevoplynu, který uniká skrze zónu, která je pod jeho zápalnou teplotou. Foukání do ohně je intenzivní přívod primárního vzduchu, kterým se docílí intenzivnějšího hoření a teplot až nad 1000oC. 
Praktické využití tohoto jevu vedlo k umístění žhavého dřevěného uhlí na rošt, pod který se vháněl vzduch nějakým dmychadlem, což je kovářská výheň - jeden z nejdůležitějších milníků pokroku. 

Na stejném principu pracuje i velice oblíbený turistický vařič na dřevo, kterému se říká "dřívkáč". 
Konstrukce je velice jednoduchá: 
nejčastěji je to plochá nízká plechovka, do které je vsazena proděravělá miska, která tvoří rošt. Do prostoru mezi oběma miskami je zaústěna kovová trubice, kterou žene ventilátor vzduch pod rošt. Nádoba na vaření stojí na třech "nohách", které jsou součástí vařiče. Přikládá se mezerou mezi nádobou a horním okrajem roštu, jako palivo slouží tenčí klacíky, které mohou být i vlhké. Celý vařič se většinou vejde do ešusu, ve kterém se také vaří. Je nutné řešit i regulaci množství přidávaného vzduchu. Půl až litr vody uvaří průměrný dřívkáč zhruba za 5 až 10 minut, doba provozu záleží jenom na výdrži baterií, která se běžně pohybuje kolem 10ti jídel, to znamená něco mezi dvěma až třemi hodinami nepřetržitého provozu. 
Výhody: skladnost, nízká váha, dostupnost paliva, které je k dispozici i na delší pobyt mimo civilizaci. 
Nevýhody: závislost na bateriích pro ventilátor, riziko poruchy ventilátoru, očazené nádobí. 
Přestože se často hovoří o náhradě ventilátoru nějakým ručně či jinak poháněným dmychadlem, nemám zprávy o tom, že by se nějaké takové řešení masově rozšířilo. Zatím běžnější cestou je dobíjení článků pomocí solárního panelu, který slouží zároveň i pro nabíjení článků pro mobil. 

http://www.svetoutdooru.cz/clanek/?108044-drivkac
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 18:35
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Zplynovací kamna
 
Pro vyhledávání v angličtině "wood gas stoves". 
Z názvu by mohlo vzniknout mylné přesvědčení, že jenom tato kamna spalují dřevoplyn. Dřevoplyn pochopitelně spalují každá kamna, která spalují dřevo. Tento dnes probíraný typ je ovšem konstruován tak, aby vyráběl dřevoplyn kvalitnější a ve větším množství, než jiné typy. Výsledkem je kvalitnější hoření, více tepla a méně popela. 
Na výrobě dřevěného uhlí jsme si zároveň ukázali výrobu dřevoplynu, protože jedno není možné bez druhého. Samostatným generátorem dřevoplynu, použitelného třeba pro pohon spalovacího motoru, se zdržovat nebudeme, protože všechno podstatné souvisí i s kamny a s využitím dřevoplynu k získání tepla jeho spalováním. 
Při popisu činnosti zplynovacích vařičů, sporáků i kamen se často používá pro objasnění, prakticky spíše zmatení p.t. publika pojmů jako souproudé nebo protiproudé zplynování, přičemž oba způsoby mohou být ještě obrácené. Obecně se vychází z toho, že palivo se vlastní vahou pohybuje shora dolů. Tah vzduchu a spalin v topeništi může postupovat nahoru, proti pohybu paliva - což se klasifikuje jako spalování protiproudé. Vhodnou konstrukcí se dá ovšem docílit i toho, že tah topeništěm směřuje dolů, tedy souproudově. Jednoduchost sama, kdyby ovšem nebylo toho, že palivo může hořet na spodním a nebo také horním konci palivového sloupce. Právě tím z toho vzniká guláš, protože pojmy nejsou jednoznačně ani stanoveny, ani používány a ani chápány. Protož od pojmosloví tohoto co zbytečnosti upouštím, neb jsem mínění toho, že by jej bylo stejně nutno doplňovat názorným popisem. 
Rozdíl mezi spalováním "normálním" a zplynovacím není velký, ale je zásadní. Zjednodušeně by se dalo říci, že pro "normální" spalování se přivádí veškerý vzduch do spalovacího prostoru spodem přes rošt, nad nímž zajišťuje celé hoření paliva, a veškeré spaliny potom odcházejí do komína. U spalování zplynovacího se pod rošt přivádí jenom část vzduchu jako takzvaný primární vzduch. Toho je poněkud méně a jeho účelem je zajistit pouze takové hoření, aby se vyvinula dostatečná teplota, při které se vyvíjí z paliva dřevoplyn. Jeho teplota je sice dostatečná na to, aby hořel, ale primárního vzduchu není tolik, aby mohl shořet čistě, takže by odcházel jako hustý dým. Aby mohl čistě shořet, přivádí se do tohoto prostoru další čerstvý vzduch, tak zvaný sekundární. Jeho smyslem je docílit spálení všeho, co je v dřevoplynu ke spálení - výsledkem je další teplo a čistý, průhledný "kouř". 
Při větším množství primárního vzduchu, jaké bylo u "normálního" spalování, nevzniká dřevoplyn v dostatečném množství ani v dostatečné kvalitě. 
Zplynovacího systému spalování používají dnes téměř všechna moderní topidla, a je označován jako systém "dvojího spalování". 

Většina z nás jsme "hračičkové" a někteří to i přiznáváme - takže se teď podíváme na něco, co lze i snadno vyrobit - dřevoplynový vařič. 
Výroba se příliš neliší od výroby tuláckého vařiče, vhodnými polotovary jsou opět plechovky. Tentokrát budeme potřebovat dvě a už nemohou být naprosto libovolné. Potřebujeme totiž, aby jedna byla jak menšího průměru tak i délky, než ta druhá. Navíc je potřebné, aby ta vnější měla dole plné dno a nahoře u okraje mezikruží s otvorem stejného průměru, jako je vnitřní plechovka. To znamená, že nejlepší je plechovka, která byla uzavřená zatlačením víka - většinou se takové používají na barvy. Jinak se dá potřebného mezikruží docílit i nastříháním rovného horního okraje plechovky do hloubky asi 1 cm s asi jednocentimetrovým odstupem a postupné zahnutí vzniklých čtverečků dovnitř. Otvor se zastřihne tak, aby se dala vnitřní plechovka zasunout dovnitř. Mezikruží lze samozřejmě vytvořit i jinak. 
Nad dolním dnem je potřeba vytvořit řadu otvorů pro vstup vzduchu. Zajímavé je, že tudy vstupuje jak primární, tak i sekundární vzduch. Velikost těchto otvorů je sice pro správnou funkci důležitá, ale nedá se odhadnout předem. Naštěstí není příliš kritická, takže ať uděláme otvory jakkoli veliké, bude to fungovat vždycky. Na tvaru otvorů příliš nezáleží, mohou být vrtané či prorážené kulaté nebo hranaté, také se dá použít prosté prořezání trojúhelníkovitých se zahnutím výřezů dovnitř. Tři z nich je možné přehnout ven a šikmo dolů jako nožičky, což je dobré řešení, když bude nádoba stát na distančním límci z další plechovky. Jiným řešením je proražení tří dvojic otvorů - tři do dna a tři do mezikruží. Skrze tyto otvory se prostrčí 3 stejně dlouhé dráty, dole zahnuté do šikmých nožiček a nebo každý s okem, které tvoří nožičku. Nádoba se staví na jejich horní konce, takže je dostatečně vysoko nad plameny. 
Vnitřní plechovka má jenom dolní dno, do kterého uděláme větší počet otvorů. Těmi proudí primární vzduch při dohořívání a propadává popel na dno vnější plechovky. Asi tak jeden až dva centimetry nad dnem vnitřní plechovky uděláme do její stěny řadu otvorů, kterými bude unikat vznikající plyn a míchat se v mezikruží se sekundárním vzduchem. Horní okraj vnitřní plechovky nastříháme a vyhneme směrem ven - po zasunutí plechovky bude tato na tomto okraji viset dovnitř. Je potřeba, aby mezi dny obou plechovek byl prostor o výšce jeden až dva centimetry. Pod horním okrajem vnitřní plechovky uděláme opět řadu otvorů, kterými bude dovnitř proudit směs plynu a sekundárního vzduchu. Tím je vlastně hotovo. Vypadá to v popisu dost složitě, ale je to jenom jedna plechovka s dvojitými děravými stěnami. Pokud někdo nabyl dojmu, že nejdůležitější jsou tam ty díry, tak si může do notýsku namalovat velký červený puntík. 
Kamna jsme zdárně dokončili a můžeme se dát do topení. 
Důležité je palivo - nejlepší jsou suché klacíky asi tak do síly prstu a délce kolem pěti centimetrů. Na jedno topení je jich potřeba asi tak na dvě hrsti, přesněji tolik, kolik se jich vejde do vnitřní plechovky. Podrobněji se o palivu ještě zmíním ke konci. Na palivo dáme kousek pevného podpalovače, případně místo toho dáme podpalovací gel a nebo mírně polejeme hořlavinou. Jsou i tací, kteří roztápějí whiskou a nebo brandy a argumentují tím, že technický líh se nedá pít. Zdůrazňuji na palivo, to znamená přímo nahoru. a shora ho taky zapálíme. Krátce po rozhoření můžeme ještě nahoru přidat trošku drobnějšího paliva, ale většinou to nebude nutné. Zpočátku jsou plameny žluté, dlouhé a kouří, protože dřevo hoří "normálně". Pokud se ukvapíme a dáme nad oheň nádobu už v této fázi, budeme ji mít pěkně očouzenou - a úplně zbytečně. Stačí tak minutu dvě počkat a svítivé plameny zmizí a místo nich se objeví nižší, čisté a nečadící, spíš jenom narůžovělé plameny spalovaného dřevoplynu. To je ten správný okamžik pro zahájení vaření. Dá se říct, že množství vody kolem 3/4 litru se přivede do varu kolem šesti minut. Potom je reálné očekávat, že ještě tak kolem patnácti minut bude voda vřít. Zhruba po této době již zbývá dole na roštu jenom žhoucí vrstva dřevěného uhlí, která za pár minut dohoří a zbyde jenom trochu jemného popela. 
V popisu hoření není zmínka o nějakém přikládání - a není to žádné opomenutí. Pro správnou funkci je nutné, aby palivo hořelo jenom seshora a hoření postupovalo směrem dolů. Přiložíme-li nějaké dříví ještě před dohořením paliva, docílíme jenom toho, že ustane vývoj dřevoplynu pod hořící vrstvou a plyn se začne vyvíjet nad ní. Tento nový plyn se bude vyvíjet "zkráceně", takže nebude mít potřebné vlastnosti a nejspíš ani nebude hořet - zkrátka a dobře, vařič změníme na vyvíječ hustého kouře. Ale není nad to, ověřit si to vlastním pokusem. 
Výhody: 
rychlé a "čisté" uvaření s minimem paliva téměř kdekoli, malé rozměry a nízká váha, nezávislost na cizí energii. 
Nevýhody: 
omezená doba topení, závislá na "dávce" paliva, palivo musí být co nejsušší, což nebývá vždycky na místě k dispozici. Vlhké palivo snižuje kvalitu hoření a varu se docílí za zhruba dvojnásobnou dobu. Je to sice drobnost, ale přece jenom to ta nezávislost není dokonalá. Ideálním palivem jsou drobné peletky, které se mohou na kratší pobyt nést sebou - jejich váha je minimální, ale zabírají místo.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 18:36
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Pec a raketová kamna
 
Když topíme v kamnech "naplno", tak se sice dřevo spaluje nejdokonaleji, ale tepla je víc, než potřebujeme a dávka dříví shoří za krátkou dobu. Když spalování začneme "škrtit", tak je spalování nedokonalé, oheň kouří a také teplota spalin v komíně se sníží natolik, že se komín začne zanášet sazemi, případně dehtem. Tento problém řeší pece, které mají oproti kamnům mnohem větší objem ohřívané hmoty. I prudkým ohněm se tato masa ohřeje jenom na relativně nízkou teplotu, ale zato to potom dlouho trvá, než úplně vychladne. Například klasická chlebová pec má jenom jeden prostor, ve kterém se rozdělá oheň, který celou pec prohřeje. Potom se popel vymete a do téhož prostoru se "sází" pecny chleba, které se v něm upečou jenom vyzařováním ze stěn. 
Ke značné dokonalosti byl tento systém doveden v podobě finské pece. Prohřívání jejího velkého objemu je zajištěno tím, že systémem sopouchů "prokličkovávají" spaliny celou pecí dřív, než odejdou komínem. Přitom povrchová teplota pece je natolik nízká, že se na ní dá udržet položená dlaň. Pec se používá zároveň na vaření, takže po zatopení se uvaří jídlo a pak se oheň nechá dohořet. Pec pak vytápí obydlí až do dalšího vaření. Za větších mrazů stačí po večeři ještě nějakou dobu přikládat a pec pak hřeje až do rána. 
Tento systém se osvědčil natolik, že se dodávají na stejném principu i kamna ve formě jakési stavebnice. Základem je topeniště, nad které se přidává různý počet jednotlivých "poschodí", která obsahují labyrint sopouchů. 
Výhody:
dokonalé využití paliva, čisté hoření s malou spotřebou, výborná tepelná pohoda ve vytápěném prostoru, možnost proskleného průhledu na oheň, architektonicky řešená část prostoru, kombinovaná často se schodištěm do patra se ložnicí přímo na peci. Dost příkladů najde strýček Google. 
Nevýhody: 
obtížné zabudování do stávajícího prostoru, nákladnost stavby, prostor se prohřeje až za dlouhou dobu po zatopení, takže je vhodnější pro trvalé provozování, je nutné počítat s častým zatápěním. 

Zmínil jsem se o nutnosti dodržet určitou minimální teplotu spalin odcházejících komínem. To znamená, že komínem nutně odchází i značná část pracně vyrobeného, a taky draze zaplaceného, tepla. Uzavírací klapka v kamnech je z bezpečnostních důvodů konstruována tak, aby ji nebylo možné úplně uzavřít. Takže komín trvale odsává z místnosti teplý vzduch i tehdy, když právě netopíme. Vůbec mám dojem, že kromě toho, že nás komín zbavuje kouře z kamen a umožňuje jejich správné hoření, má komín již jenom samé nevýhody. Nákladná stavba, nutnost vymetání a pravidelných revizí a často i oprav. 

Naštěstí tímto dojmem netrpím jenom já - takže se vyskytlo řešení, kterému se běžně říká raketová kamna nebo pec. Je to zajímavá konstrukce s několika překvapivými fígly. Z finské pece převzala nárazový způsob topení naplno bez jakékoli regulace, nebo přesněji řečeno s regulací rychlostí přikládání, a také akumulaci vyrobeného tepla do velké hmoty. Nutnosti komína se zbavila docela zajímavým způsobem - je totiž zabudovaný dovnitř, přímo do kamen a rovnou jako pokračování ohniště. Skutečně - plamen jde naprosto přímo a rovnou, bez jakéhokoli zdržování do vnitřního "komína", který tak vytváří pro ohniště potřebný tah. Pro následující sopouchy, které jsou většinou dost dlouhé a klikaté, vytváří naopak tlak, kterým spaliny žene většinou vodorovně do výdechu ven, do venkovního prostoru. Po celou tuto dlouhou cestu, kdy prohřívá na příjemnou teplotu nejčastěji široký sokl, na kterém se spí. Teplota odcházejících plynů je velice nízká, což svědčí o tom, že téměř všechno vyrobené teplo "zůstalo doma". Někoho může napadnout, že když kouř při nízké teplotě tvoří saze a dehet, tak bude muset být dlouhý sopouch brzy svinstvem úplně ucpaný, takže to nemůže fungovat. Má pravdu, či spíše měl by pravdu, kdyby u těchto podivných kamen nebyl ještě jeden fígl. A tím je dosažení takové teploty dohořívání spalin, že se všechny "saze" i dehet spálí, takže sopouchem prochází plyn, ve kterém již nemá co kondenzovat. 
Té vysoké teploty hoření je docíleno tím, že spaliny po průchodu nahoru "komínem" jsou kolem něj vraceny dolů k sopouchu. Tím je docíleno spalovací teploty v "komíně" - spalovací komoře kolem 1000oC, a zároveň je možné na plotně vařit. K obrácení spalin dolů kolem spalovací komory se nejčastěji používají 200 litrové barely nebo upravené tlakové nádoby. 
Příklady konstrukce i s podrobnějšími informacemi:

http://sobestacnost.cz/akce/RaketovaKamna/RocketMassHeater.htm
http://www.xixao.eu/index.php?option=com_content&task=view&id=64&Itemid=45

Výhody: 
čisté hoření, absence komína, topení "vařením", tepelná pohoda. 
Nevýhody:
nákladná stavba, obtížná vestavba, bez průhledu na oheň, obtížné vybírání popela, udržování ohně.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 18:38
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Raketový vařič
 
Při hledání na Netu dá víc výsledků "rocket stove". Základní princip "raketového" spalování je silně zjednodušen, aby se zmenšily rozměry a váha. Zachována zůstává v rámci možností co nejdelší spalovací komora, kterou se dociluje komínového tahu a také nasávání primárního vzduchu pod rošt. Vracení spalin dolů kolem spalovací komory je vynecháno, vyšší spalovací teploty se dociluje případnou tepelnou izolací, nejčastěji mezi stěnami vnitřního a vnějšího pláště. Velmi často se od izolace upouští. 
Typická konstrukce se skládá ze svislé spalovací komory, tvořené často jenom plechovkou s pevným dnem, nahoře otevřenou, někdy ještě nastavenou další plechovkou, která je průchozí. Pod dnem ohřívané nádoby je okraj spalovací komory proděravěn, aby plameny mohly vhodně "olizovat nádobu. U dvouplášťového provedení je běžné to, že průměr vnějšího pláště je větší než průměr nádoby a nádoba se do něj staví na dva rovnoběžné průchozí dráty, umístěné několik centimetrů pod horním okrajem. V tom případě lze použít spalovací komoru kratší, tedy jednoplechovkovou, která se dá snadno tepelně izolovat třeba pískem, a nad ní je možné ještě přisávat sekundární vzduch skrz otvory ve vnějším plášti. Přísun paliva je také zjednodušen - většinou se jedná o horizontální poměrně krátkou trubku menšího průměru, která je u dna zaústěna do spalovací komory. Právě toto zaústění a spojení obou trubek poněkud komplikuje výrobu. V přikládací trubce je odspoda asi ve třetině jejího průměru vložen přikládací plech, který přečnívá ve spalovací komoře někdy až k protější stěně. Ve spalovací komoře je hustě děrován a tvoří tak rošt, pod který je nasáván vzduch otvorem pod palivem, které se do ohně posunuje po přikládacím plechu. 
V tomto vařiči se topí velice snadno, nejvhodnější jsou tenké třísky a nebo rovnější delší klacíky. Poměrně malý, ale dobře hořící oheň se udržuje v prostoru nad roštem, kam si sám přisává vzduch jak roštem, tak kolem paliva. O oheň je sice nutné se starat s jen krátkými přestávkami, ale "přikládání" spočívá v prostém posouvání paliva po přikládacím plechu a občasném přidání nových klacíků nebo třísek. Nejlíp pochopitelně hoří suché palivo, ale po rozhoření není problém ani s palivem vlhkým. 

Výhody: 
kvalitnější a čistší oheň ve srovnání s hobo-vařičem nebo dřívkáčem, oheň lze udržovat mnohem déle, než u vařiče zplynovacího, jako palivo se dá použít to, co se najde okolo a nemusí to být nutně suché. 
Nevýhody:
větší rozměry a také váha, nutnost péče o oheň, při větší výšce problémy se stabilitou, přece jen náročnější výroba. 

http://bisonrma.blogspot.com/2010/08/field-expedient-rocket-stove.html
http://www.youtube.com/watch?v=_-BQMpaW-E0&feature=related
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 18:45
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Dvoukomorové spalování
 
Říká se mu též dvojité spalování a označuje se často zkratkou CB v názvu kamen. V první komoře je poskládané hořící palivo, ke kterému se zespoda roštem přivádí primární vzduch a ke spodku plamenů vzduch sekundární. V mnoha provedeních je rošt vynechán a dřevo hoří na rovné ploše - v tom případě je většinou primární i sekundární vzduch sloučen do jediného, čímž se zjednoduší ovládání. V této komoře se hlavně dociluje teploty kolem 600 stupňů, která je potřebná k vývinu dřevoplynu, který je společně se spalinami odkláněn deflektorem k "průletu" druhou komorou. V první komoře je typicky nedostatek vzduchu, a navíc vznikající dřevoplyn, který se zde do spalin přidává, tento nedostatek vzduchu ještě zvyšuje. Výsledkem by byl hustý čpavý kouř, kdyby zde nebyl další fígl. Tím je přimíchávání terciárního vzduchu do spalin, kterým se docílí dodatečného spálení právě toho kouře. 
Terciární vzduch se nedá nijak regulovat, je nasáván většinou mezi dvojitou zadní stěnou první komory, čímž ji částečně chladí. Zároveň se tím předehřívá a získává na rychlosti, kterou proudí z trysek přímo do proudu spalin. Tyto trysky bývají většinou realizovány jako řada malých otvorů ve vodorovné ocelové trubce u spodního okraje deflektoru. Po přimíchání čerstvého předehřátého vzduchu se hustý kouř změní na velice ochotně hořící směs plynů, která kolem deflektoru pokračuje do druhé komory, nad kterou bývá plotna pro vaření. Tam se předá větší část tepla a čisté spaliny o teplotě kolem 180ti stupňů pokračují do komína. U tohoto typu kamen je důležité jejich rozhoření na jmenovitý výkon a teprve potom je možné jejich výkon snížit i při zachování čistoty spalování. Pokud se nedocílí teploty, potřebné pro vývin dřevoplynu, tak kamna hoří úplně stejně jako jednokomorová včetně naprosto běžného kouře, vyšší spotřeby paliva a většího množství popela. Je to způsobené tím, že pro přijatelné hoření se přidává takové množství primárního i sekundárního vzduchu, které zajistí dlouhé žluté plameny. Ovšem dřevoplyn se vyvíjí v dostatečném množství a kvalitě jenom za nedostatku vzduchu a má správně shořet až za tryskami. 

Na přiloženém obrázku je částečný řez kamny Jotul CB. 
Tato kamna jsou specifikována jako "sálající", to znamená, že teplo do okolí předávají hlavně sáláním. Dalším typem předávání tepla je konvekcí, což je realizováno tak, že se sálavá kamna obloží materiálem, který vysálané teplo zachytí, naakumuluje a zvolna předává okolnímu vzduchu. Pro plášť se používají například keramické kachle a nebo mastek. 
Akumulační předávání tepla je řešeno na stejném principu, ale vrstva hmoty je markantně větší a neohřívá se jenom sáláním, ale také různě vedenými sopouchy. Problémem je udržení dostatečné teploty spalin pro průchod komínem. Tento problém odpadá u raketových kamen, u kterých je možné spaliny "vychladit" úplně. 
Dalším typem předávání tepla do okolí je teplovzdušný systém. U něj je zvětšena teplosměnná vnější plocha kamen žebrováním nebo trubkami a vytvořen přirozený tah ohřívaného vzduchu. Tím se docílí zdarma vydatné proudění vzduchu v místnosti a zároveň je plášť kamen vydatně ochlazován. Nejznámějším řešením jsou kamna Bullerjan, která používají plášť ze silnostěnných trubek a dvoukomorové spalování. Kromě poněkud svérázného vzhledu, který nemusí lahodit každému oku, mají také nepříliš známou nevýhodu, která paradoxně vyplývá právě z jejich největší výhody - vzduch ve vytápěném prostoru promíchávají tak důkladně, že v prašném nebo zakouřeném prostoru původně navzájem oddělené vrstvy vzduchu promísí do dokonalé "mlhy". 

Pro "přenos" tepla do dalších místností se používá také ohřívání topné vody ve výměníku, který je součástí kamen a nebo se dá dodatečně namontovat. 
Obvykle ovšem kamna nepředávají teplo pouze jediným způsobem - proto je deklarován jenom ten, který převládá. 

Ještě malá ukázka rozdílu v hoření jednokomorovém a dvoukomorovém: 
http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=csc2nNqYmV8

 
Řez Jotulem CB
Řez Jotulem CB
Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat

 
Řez Bullerjanem
Řez Bullerjanem
Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 19:01
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Pyrolýzní spalování
 
Jedná se o zatím nejdokonalejší spalování dřeva, ale také nejnáročnější na použité zařízení. Silně zjednodušeně by se dalo říci, že se jedná o zdokonalené dvoukomorové spalování. Ve skutečnosti při tomto spalování dochází k několika dalším chemickým pochodům, které mají na svědomí větší účinnost. Podrobněji bývají popisovány v souvislosti s výrobou dřevoplynu, určeného pro další zužitkování. Já je raději popisovat nebudu, protože jim sám nerozumím, a nerad bych podobné pocity méněcennosti vzbuzoval i v dalších osobách, které se také ničím neprovinily. Aby tyto pochody probíhaly správně, je potřeba, aby plyn vznikal za nedostatku vzduchu a následně procházel vrstvou žhoucího dřevěného uhlí. 
U zplynovacího vařiče také prochází vytvářený dřevoplyn žhavou vrstvou, ale tam je toho docíleno tím, že palivo odhořívá shora dolů. Protože se palivo spodem nedá přidávat a ani horem odebírat popel, pracuje pouze s pevně danou náplní, která určuje i dobu hoření. 
Pro nepřetržitý provoz s průběžným přikládáním je se splněním této podmínky potíž v tom, že žhoucí vrstva je dole na roštu. Odtamtud se relativně snadno odstraňuje průběžně vznikající popel a shora se vlastní vahou přisouvá další palivo. Pro pyrolytické spalování je tedy nutné obrátit tok spalin tak, aby byl odsáván skrz rošt dolů a teprve potom obrácen nahoru do komína, kde vytváří potřebný tah. Ten je jednou z nevýhod, protože i při průměru 150 mm musí být zhruba trojnásobný, to je 30 Pa. Pro dvoukomorové spalování stačí při průměru 120 mm jenom 10 Pa. 
U pyrolytického spalování se nespaluje dřevo, ale dřevoplyn, pro jehož spalování je vhodnější tryska, které se zde říká hořák. Pokud je dřevoplyn smíchán se správným množstvím vzduchu, což zajišťují trysky terciárního vzduchu, shoří v něm prakticky všechny spalitelné částice, protože teplota spalování se pohybuje kolem 1000oC. Tato teplota je sice výhodná pro spalování, ale současně také velice tepelně namáhá všechny materiály, se kterými přichází do bezprostředního styku, což je právě hořák a dohořívací prostor. Na tyto komponenty jsou vhodné pouze žáruvzdorné oceli a keramika, které jediné snesou takové teploty bez poškození i dlouhodobě. Při jejich amatérské výrobě je nutné počítat s jejich nízkou životností a nutností častých výměn. U trysek terciárního vzduchu je situace o trochu lepší, protože ty jsou chlazené protékajícím vzduchem. Aby nedošlo k nedorozumění - terciárním vzduchem nazývám ten poslední, který se k hoření přidává a bývá většinou jako třetí. Někdy se vynechává sekundární vzduch a tento "můj terciární" se pak nazývá sekundárním. 

Na obrázku jsou běžně používané hořáky, na dalším obrázku je znázorněn vylepšený hořák EKEN, který má stěny dohořívacího prostoru chlazené terciárním vzduchem, který je tím zároveň předehříván. 

O hořlavosti či nehořlavosti materiálů hovoří hasiči v tom smyslu, že hořlavé je naprosto všechno, že je to jenom otázka teploty - pokud je dostatečná, hoří beton úplně stejně snadno, jako třeba ocelové traverzy. To je poznámka hlavně pro ty, kdo si myslí, že stačí použít jenom železo nebo šamot. 
Dokonalost pyrolytického spalování je vykoupena nutností splnit několik podmínek pro jeho správné fungování. O nutnosti správně dimenzovaného komína jsem se již zmiňoval. Některé kotle se spokojí i s "normálním" komínem, ovšem za cenu toho, že mají elektricky poháněný větrák, který tah podporuje. Další podmínkou je dokonale suché dřevo, to znamená takové, které bylo na vzduchu aspoň dva roky - a nebo je uměle vysušené na 20%ní vlhkost. Vyšší vlhkost dřeva prudce snižuje účinnost spalování a většinou je důvodem, proč někomu pyrolytický kotel nesplní jeho očekávání. 
Pyrolytické spalování může probíhat pouze v kamnech, které jsou zahřáté na "provozní" teplotu - to znamená, že napřed je nutné je na tuto teplotu roztopit. V roztápěcím režimu pracují jako běžná jednokomorová kamna, to znamená, že pod rošt (pyrolytickou trysku - hořák) přichází primární vzduch, nad palivo sekundární vzduch a spaliny odcházejí horem skrz otevřenou "zkratovací" klapku přímo do komína. 

Jakmile se vytvoří dostatečná vrstva žhoucího dřevěného uhlí a komín má dostatečný tah, tak je možné kamna naložit a uzavřít "zkratovací" klapku i přívod vzduchu, který proudil přes spodní komoru hořákem nahoru. Tím se tah komorou obrátí dolů, roztápěcí sekundární vzduch začne fungovat jako primární, kdy určuje množství žhavého jádra a tím i výkon kamen. Jinak je horní, spalovací či krakovací komora těsně uzavřená a stejně tak musí být uzavřená i spodní komora, ve které dochází k hoření plynu a obsahuje i popelník. Do hořáku proudí tryskami terciární vzduch, takže plyn pod hořákem hoří a obrací se přes dohořívací prostor nahoru do komína. Cestou ještě ohřívá horní krakovací komoru. 

Přiložené obrázky jsem s laskavým svolením autora "vykradl" z vynikající knížky Jana Navrátila "Domácí kutil a ... dřevoplyn", která je velice cenným zdrojem informací, rad a nápadů. Jako ostatně i další dvě knížky téhož autora "Domácí kutil a ... teplo domova" a "Domácí kutil a ... tepelné čerpadlo". 
Pyrolýzní spalování dřeva má podle mého názoru, i přes svá úskalí, přece jen velkou budoucnost. Hořák EKEN naznačuje, jak se dá snížit tepelné namáhání hořáku na úroveň, stravitelnou i normálnějšími materiály. Vnitřní "komín" raketových kamen zase ukazuje, jak by se dal zvýšit tah běžného komína na potřebnou úroveň i bez přídavného ventilátoru - a určitou cestou by mohlo být i šikmé sklonění hořáku. Výrazným zlepšením by mohlo být i nucené dosoušení paliva, které by se mohlo realizovat třeba jako odvětrávaný přikládací předprostor. 
 
Běžný hořák a hořák EKEN
Běžný hořák a hořák EKEN
Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat

 
Hořák EKEN pro kamna Horal
Hořák EKEN pro kamna Horal
Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat

 
Roztápění pyrokamen
Roztápění pyrokamen
Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat

 
Hoření pyrokamen
Hoření pyrokamen
Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 19:03
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Dakotské ohniště
 
Vrátím se ještě k sice "primitivním", ale přece jenom docela zajímavým způsobům polootevřeného spalování dřeva. 
Podíváme se na tzv. Dakotské ohniště, které je vhodné do rovinatého proschlého terénu s nedostatkem větších kamenů. Velice vtipným způsobem řeší umístění nádoby na třech malých kamenech, přičemž zajišťuje jak její umístění dostatečně vysoko nad plameny, tak i čisté hoření. Za značnou výhodu je považováno i to, že oheň nekouří, není z dálky příliš patrný a po dokončení topení lze ohniště i s popelem rychle, dokonale a beze stop zlikvidovat. 
"Výroba" je jednoduchá - do země se vyhloubí díra o průměru přibližně 20 až 30 cm a asi 30 až 40 cm hluboká. Přesné rozměry závisí na použitém nářadí, dosavadních zkušenostech a rozměrech nádoby. Se strany vykutáme šikmý nebo zahnutý otvor ke dnu ohniště, kudy bude do ohniště proudit vzduch. Kolem ohniště rozmístíme tři kameny, na kterých bude později stát nádoba. Nehodláme-li vařit, můžeme kameny vynechat. Do ohniště dáme drobnější topivo, které zapálíme a dále přikládáme klacíky, které by se měly zhruba vejít do průměru ohniště. Díky vzdušníku hoří oheň čistě, po vyhasnutí stačí obě díry zahrnout vykutaným materiálem. 

http://www.youtube.com/watch?feature=endscreen&NR=1&v=yXDlSjZ5fgQ
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 19:05
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Jaké „vzduchy” se při topení používají
 
U kamen, krbů nebo hořáků se často zmiňuje nějaký vzduch, nejčastěji primární nebo sekundární a také někdy terciární. Mám pocit, že nebude od věci udělat si trochu jasno v tom, co který z nich vlastně je a k čemu slouží. 
Při hoření dřeva máme vespod vrstvu "žhavého", nad ní je vrstva odhořívajícího dřeva, nad ní plameny a nad nimi kouř a nebo spaliny. 
Pro náš příklad umístíme vrstvu "žhavého" na rošt, pod který přivádíme první, tedy primární vzduch. Ten zvyšuje výrazně teplotu nad roštem a zvyšuje i rychlost hoření, tedy i výkon. Škrcením primárního vzduchu se také dá celkem jednoduše výkon regulovat, ovšem za cenu snížení kvality spalování a tudíž i využití paliva. U otevřeného ohně se primární vzduch prakticky nepoužívá, takže dole vzniká vrstva dřevěného uhlí. 
Do vrstvy odhořívajícího dřeva je přiváděn se stran druhý, tedy sekundární vzduch. Ten se mísí se vznikajícím dřevoplynem na směs, která při správné teplotě hoří jasnými nepříliš kouřícími plameny, při nedostatečné teplotě stoupá jako hustý dým. Otevřený oheň je "živen" pouze sekundárním vzduchem, takže kvalita jeho hoření je závislá na velikosti ohně, síle větru a na "tahu" stoupajících spalin, jímž je sekundární vzduch se stran přisáván. 
Pro čisté hoření bez kouře ve spalinách, což se značí zkratkou CB, se používá třetí neboli terciární vzduch. jeho úlohou je vytvořit hořící směs i se zbytkem kouře, který se i při dobrém hoření s předešlými "vzduchy" přece jen vytvoří. Terciární vzduch má některá svoje "špecifiká", bez jejichž dodržení správně nefunguje. Do horního konce plamenů musí být "vstřikován" pod určitým minimálním tlakem a nesmí plameny ochlazovat. To je splněno tím, že je nasáván na spodku kamen a obchází v tenké vrstvě vnější strany topeniště - tím je ohříván a současně i urychlován. Injektování plamenů v celém jejich průřezu je docíleno tím, že plameny jsou šikmou horní stěnou odkláněny v tenké vrstvě, do které ústí postupně po sobě několik řad relativně tenkých trysek/otvorů. 
Pro správnou funkci kterýchkoli kamen je nutné docílit jejich optimálního zahřátí, které bývá někde před jejich maximálním výkonem. To je nutné zvláště u kamen s terciárním vzduchem, které je teprve potom možné převést do úspornějšího režimu. 
Tímto možná až zbytečným přehledem jsem se snažil docílit toho, aby bylo jasné, o kterém že "vzduchu" bude právě řeč. A že třeba při vynechání primárního a terciárního vzduchu se bude jednat o oheň sice s jedním jediným, nicméně přece jenom sekundárním vzduchem, což by bez tohoto pojednání mohlo někomu připadat přinejmenším podivné. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 19:14
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Cesta ke zlepšení otevřeného ohně
 
Jak jsem již zmiňoval, prostý otevřený oheň je sice tím nejjednodušším způsobem spalování dřeva, ovšem zcela určitě se nejedná o spalování optimální. Což je způsobeno hlavně tím, že je využíván jenom sekundární vzduch a to ještě jenom zčásti a neefektivně. 
Ještě raději rovnou upřesním, že pojednávám o "takovém tom domácím" ohni, u kterého si chceme posedět a na kterém si případně opékáme buřty či jiné pochutiny. Tedy ohni, ke kterému se můžeme přiblížit na dosah a na který také musíme v potu tváře chystat dříví. Pomíjím zde ohně vatrovité, jejichž smyslem a účelem je spálit co největší množství dřeva a hlavně ukázat okolí, že kam se na nás hrabou. 
U jakéhokoli ohně je to vždycky jenom o vzduchu a o teplotě!
Oheň nerozděláváme jen tak na holé zemi, ale ohraničujeme ho kruhem z kamení, kterémužto místu potom hrdě přezdíváme ohniště. Častějším používáním a občasným odstraňováním popela se místo mezi kameny miskovitě prohlubuje, což je docela příznivé pro oheň, ale v prohlubni se zdržuje dešťová voda, což zase pro oheň příznivé moc není, protože zpravidla prší nejčastěji právě tehdy, kdy by se nám oheň nejvíce hodil a nebo těsně před tím. Docela dobrým řešením je ve středu ohniště vykopat trochu hlubší vsakovací jámu, vyplněnou drobným štěrkem nebo hrubým pískem a na povrchu oblázky. 
Kamenný kruh kolem ohniště je vhodné dělat o daleko větším průměru, než se nám zdá vhodné vzhledem k předpokládanému průměru ohně a hlavně s ohledem na spotřebu kamení. Do většího ohniště nemusíme chystat tak krátká dřeva a dá se v něm udělat i větší "táborák". Nejdůležitější je ovšem to, že umožní lepší přísun vzduchu se stran. Horký vzduch a spaliny stoupající přímo nad ohněm totiž vytvářejí "tah", kterým se k ohni přisává se stran čerstvý vzduch. Z tohoto důvodu je vhodnější široké a mělké miskovité ohniště. 
Další cestou, jak zlepšit přístup vzduchu k hořícímu dříví, je přikládání jednotlivých polen křížem, aby se zlepšilo provzdušnění. Trochu to pomáhá, ale lepším řešením je obdoba krbových kozlíků, což jsou dvě silnější železa vodorovně nad dnem ohniště, na něž se polena pokládají nad žhavou vrstvu, do které se časem propadají. Dlouhá železa přes celé ohniště se příliš neosvědčují, protože se žárem brzo pronesou, takže jsou lepší krátká na nožičkách. 
Použil jsem i poněkud sofistikovanější zařízení, kterým je jakýsi řídký válcový "koš" na nožičkách, který stojí v ohništi. Oheň se rozdělá v něm a pak se horem přikládají polena, která v ohni šikmo stojí. Toto zařízení se opravdu osvědčilo - oheň je mnohem čistší, vše daleko lépe prohoří na sypký popel a spotřeba dřeva je na srovnatelný oheň zhruba poloviční až třetinová. 
V další fázi vývoje jsem se rozhodl ještě přidat k hoření i primární vzduch tím, že bych hoření přenesl na rošt, tedy pár centimetrů nad dno ohniště, kam by mohl propadávat popel. Do stávajícího zařízení rošt pouze zasouvám na nejnižší patro, jinak vše zůstává beze změny. 
Praktické vyzkoušení přidaného roštu plně potvrdilo předpokládané zlepšení hoření, ba nebál bych se ani tvrzení, že spíš ještě předčilo všechna očekávání. Došlo opravdu k daleko čistšímu hoření s minimem popela, který byl čistý a sypký. Také spotřeba dřeva je znatelně nižší, takže tato cesta se jeví jako skutečně perspektivní a tak i další vývojový typ bude pracovat na stejném principu. 

V zatím pouze uvažovaném dalším typu bych rád vyřešil skládání pro snazší skladování a také bych přikládání raději řešil se stran, aby bylo případně možné používat nahoře položenou plotnu, na které by se dalo vařit. 

V tomto vlákně chci prezentovat pouze své pokusy o zlepšení otevřeného ohně, pro své (povětšinou spíš neúspěšné) pokusy s různými jinými dřevotopidly míním později otevřít separátní vlákno.

 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 19:16
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Raketový princip
 
U raketových kamen či sporáků je problém v tom, že se pod tímto názvem prezentují čtyři různé základní konstrukce, takže v tom vzniká trošku guláš. 
- Podle mého názoru skutečně "raketová" jsou jenom kamna s vnitřním komínem, tedy konstrukce vyznačující se delší svislou rourou, kolem které se spaliny vrací dolů. Tím dochází ke zvýšení teploty spalin procházejících tímto komínem a výsledkem je čisté spalování bez kouře. Vnitřní komín vytváří tah, díky kterému je možné mít ohniště relativně vzdálené stranou a dokonce do něj přikládat i shora otevřeným otvorem. Tah je dostatečný i na to, aby se spaliny odváděly dlouhými vodorovnými sopouchy až ven, přičemž čistota hoření umožňuje ochlazení spalin bez rizika dehtování. Výhodou tohoto řešení je menší spotřeba dřeva a lepší využití získaného tepla, které se většinou akumuluje ve větší hmotě. Tím stačí topit na kratší dobu, například uvaření - a teplo je potom po delší dobu, kdy se topit nemusí. Výhodou je také odvod spalin ven bez komína. 
- Za raketová se vydávají kamna, která mají nad ohništěm kratší či delší svislou rouru, která vede plameny na nádobu. Roura se často tepelně izoluje pro zlepšení hoření a také se pro zlepšení tahu prodlužuje, čímž vznikají problémy s umístěním nádoby. Ohniště se řeší většinou jako vodorovná roura se strany, která ústí pod svislou rouru. Většinou zhruba ve třetině výška otvoru je vložený vodorovný plech, pod kterým se nasává primární vzduch a na plechu se přisouvá postupně palivo, kolem kterého se nasává sekundární vzduch. U tohoto typu je obtížné docílit dokonale čistého hoření zvlášť při přiložení, takže nádoba bývá očouzená. Jsou vhodná na vaření v otevřeném a nebo dobře větraném prostoru. 
- Problém čistého hoření a také spalování ne zcela suchého dřeva se řeší dalším typem, který se vydává za turbo raketový. Řešení spočívá ve zvýšení přísunu primárního vzduchu bateriovým větrákem, což zvyšuje teplotu v ohništi. Závislost na bateriích je poměrně nepříjemná. 
- Jiným řešením čistoty spalování je přidání terciárního vzduchu způsobem, který se osvědčil u zplynovacích kamen. Kolem vnitřní roury je umístěna ještě roura vnější a mezikružím mezi nimi je tento vzduch přiváděn nad okraj vnitřní roury. Nasáván je zvnějšku otvory u spodního okraje a cestou je mezi rourami ohříván a urychlován. Mezikruží je nahoře překryto víčkem se středním otvorem a vzduch prochází mezerou mezi víčkem a horním okrajem vnitřní roury. Tato konstrukce bývá nazývána kombinovaná raketová kamna. Aby se vzduch se spalinami dobře promíchával, používají se místo mezery drobné otvory a nebo větší množství šikmých mezer, které byly k dokonalosti přivedeny u zplynovacích kamen typu "Lucia". Získaný plamen je čistý, ale k jeho využití je vhodné nádobu stavět ještě na alespoň krátký nástavec/komínek. 
- Za raketová se vydávají i kamna, která převádějí spaliny do komína vodorovným širokým sopouchem, jehož horní plochu tvoří plotna, na které se vaří. 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 19:17
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
K raketovým kamnům, ať již pravým či jejich odvozeninám, a vlastně vůbec ke všem typům - dosažené vlastnosti záleží na použitém palivu, a to mnohem víc, než by nám bylo milé. 
Při použití kvalitního tvrdého a suchého dřeva, naštípaného na tenká polínka se sice docílí optimálního spalování, ale veškeré nadšení se rozplyne při pokusu spalovat dřevo vlhké nebo kousky větví nasbírané v nejbližším okolí. Zatímco v prvním případě se voda začne vařit třeba už za sedm minut, v tom druhém si na totéž množství vroucí vody počkáme třeba dvacet minut i déle. Pokud hodláme vařit stále na stejném místě, není problém si vhodné dříví připravit předem v odpovídající kvalitě a dostatečném množství, takže není co řešit. Jiná situace u kamen přenášených pokaždé někam jinam a odkázaných na palivo, které se na daném místě a v nejbližším okolí podaří sehnat. Vím, že nepíšu nic nového nebo světoborného, ale myslím, že je dobré na to upozornit. Hlavně proto, že z různých videí odkoukaná, stejně vyrobená a doma i k dokonalé spokojenosti pracující kamna mohou potom v "ostrém" nasazení ve volné přírodě velice snadno zklamat či přímo zradit. 
Na palivo jsou ještě daleko citlivější systémy pracující se zplynováním, kde se mění nejenom kvalita plamene, ale i doba hoření - a ta se může zkrátit i dost výrazně. Snadno potom dojde k tomu, že kamna, která s kvalitním palivem hoří ještě půl hodiny po dosažení varu, když dostanou krmivo z okolí, tak zhasnou dřív, než se voda začne vařit. Řešením je sice vysypání ještě žhavého "spodku" na nehořlavou misku, naplnění kamen dalším palivem, nasypání toho žhavého navrch a nové roztopení, ale i tak je to komplikace, která dokáže člověka dost rozladit.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 19:18
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Dřevo v kamnech Magnus
 
Jak jsem již kdysi zmínil, topím dřevem v "dederonských" kamnech značky Magnus, které jsou stavěné na topení uhlím, od černého přes hnědé až k hnědouhelným briketám. 
Pro topení dřívím mají nevýhodně tvarované topeniště s miskovitě tvarovaným dnem, které má uprostřed relativně malý pohyblivý rošt. Díky tomuto tvarování se dá efektivně topit polínky do délky 25 cm, i když jinak by se dala přikládat i polínka 33 cm. Škoda, je to o jeden řez na metru víc. 
Topeniště je paralelně s čelní prosklenou stěnou přepažené litinovou deskou, pod jejímž spodním okrajem jsou spaliny vedeny k čelnímu okénku a nahoru, kde se rozcházejí do postranních sopouchů. Přikládá se horem uprostřed do poměrně vysoké šachty. 
Vlevo se reguluje tah komína - pro nejnižší tah se přisává "falešný" vzduch, který pomáhá dohořívání spalin. Vpravo se mechanicky reguluje nasávání vzduchu pod rošt, což je ještě vylepšené bimetalovým proužkem, který při vyšší teplotě tento primární vzduch přivírá a s klesající teplotou pootevírá. 
Pro topení dřevem tento způsob spalování (s primárním vzduchem) nefunguje zcela podle mých představ, takže ho používám jenom pro roztápění. Po roztopení primární vzduch zcela uzavřu a intenzitu hoření reguluji velikostí pootevření horních přikládacích dvířek. Vrstvu popela nechávám na roštu jako izolační a akumulační, protože roštem neprochází žádný (nebo téměř žádný) vzduch. Přívodem prakticky sekundárního vzduchu se tak improvizuje bezroštové topeniště. Popel při tomhle způsobu spalování je výrazně jemnější a je ho méně, což naznačuje lepší spalování.
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 19:19
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Jak výkonná kamna
 
Především nekupovat topidlo na velký výkon s tím, že by mohlo v zimě být i dvacet nebo třicet pod nulou. Rozhodně je lepší na těch pár dní ještě něčím jiným přitopit nebo vytápět jenom část prostoru, než po zbytek topné sezóny topit kamny seškrcenými na minimum a nebo dokonce i pod něj! 
Taky je potřeba se naučit topit. 
Každá kamna chtějí "to svoje" a může se to klidně lišit i kus od kusu. A taky si uvědomit, že i když chci místo topení jenom tak přibzdívat, tak je nutné kamna napřed rozfajrovat naplno a teprve potom je seškrtit, aby hořela jenom jak "za dušičky". 
Na plný výkon hoří krásně a čistě každá kamna, na minimální výkon hoří čistě jenom kamna opravdu kvalitní! A průšvih je v tom, že se ta kvalita nedá poznat ani podle ceny a ani podle toho, jak tatáž kamna hoří při případném předvádění v obchodě. Je to stejné jako se ženskou - skutečné kvality se projeví teprve doma a v delším provozu. A stejně komplikovaně se i případně "přepřahá". 
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Poota   
15.09.2015 19:23
Bydliště: Praha
6587 431 4396 
Terciární vzduch
 
Terciární vzduch je předehřátý čistý vzduch, který se přivádí do špiček plamenů, aby se spálil "kouř". Často se tento systém označuje zkratkou CB, která znamená "čisté spalování". 
U některých kamen na dřevo se vynechává rošt, takže palivo leží na plné ploše a pochopitelně u nich není ani přívod primárního vzduchu. Regulace hoření se provádí škrcením sekundárního vzduchu, který bývá přiváděn nejčastěji skrz dvířka, aby zůstávalo jejich případné zasklení čisté. 
Takováto kamna bývají často nepřesně definována jako "s dvojím spalováním", tedy stejně jako kamna, která mají rošt a pouze primární a sekundární vzduch, což je dost zavádějící. 
U této modernější konstrukce by se mělo správněji hovořit o bezroštovém topeništi se sekundárním a terciárním vzduchem. 
Příkladem malých kamen s tímto systémem jsou třeba Nordpeis Orion, Guča Iskra a nebo Jotul F 602 N CB, jejichž příčný řez se mi dostal do drápů, takže ho přikládám. 

Na něm je dobře vidět, jak topeniště zabírá téměř celý prostor kamen. Přikládací dvířka jsou na levé straně kamen, ještě více vlevo je varianta dvířek prosklených. Vpravo u zadní stěny kamen je patrný svislý kanál, do kterého se nasává vzduch otvorem v zadní stěně. Kanál je v celé šíři topeniště a tvoří jeho zadní stěnu a odklání plameny dopředu. Dva "schody", které vytváří na stropě spalovacího prostoru, mají ve svislých stěnách řadu malých otvorů, kterými se ke spalinám přimíchává terciární vzduch. Vlevo, tedy nad dvířky, se spaliny otáčejí směrem dozadu, takže probíhají pod horní plotnou a napojení do komína je volitelně buď v zadní stěně a nebo nahoru v zadní části plotny. 
Z nákresu je docela dobře vidět, že se nejedná o žádnou velkou složitost, která by se nedala dodatečně pořídit i do jednodušších kamen. 
 


Příloha je dostupná pouze pro přihlášené uživatele     |     Přihlásit     |     Registrovat
Zvláštní ocenění za úsilí nebo přínosPozitivní ohlasy Označit příspěvek Zarážka - Až sem mám přečtenoCitovat a odpovědět

Str.: 1, 2, 3, 4  

Psát příspěvky můžete po přihlášení

 
Omforum.cz   |   Nápověda   |   Pravidla fóra   |   Podpořte nás   |   Vytvořil: 2015-2018 Adam Benda
 
CC BY-NC-ND 3.0 CZ
Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 3.0 Česká republika License